Domácnost

Ztrácejí naději postupně

Z výzkumů o ústavní deprivaci

Doc. PhDr. Josef Langmeier, CSc., a prof. Doc. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., ve své knize „Psychická deprivace v dětství" uvádějí:

Mimořádně těžké reakce dětí na odchod matky, která dosud své dítě v ústavu ošetřovala, popsali Spitz a Wolfová (1964) jako tzv. syndrom anaklitické deprese". Děti do té doby usměvavé, roztomilé, spontánně aktivní a v přátelském, volném kontaktu s okolím, stávají se nápadně plačtivými, smutnými nebo bázlivými, při pokusu o kontakt se zoufale tulí k dospělému, dožadují se pozornosti, přestávají si aktivně hrát. V dalším období se prohlubuje mrzutá nálada a dráždivost dítěte. Přiblíží-li se někdo, dítě křičí - na odchod dospělého již nereaguje. Postupně mizí plačtivost a prohlubuje se odvrat dítěte od okolí: leží v postýlce s odvráceným obličejem nebo v patognomické pozici na břiše. Apatie a autismus se v dalším průběhu stupňují, dítě nabývá strnulého, zamrzlého" či melancholického výrazu, sedí nebo leží dlouhé hodiny nehybně s očima široce rozevřenýma, letargicky, jako by ani nevnímalo okolí. Někdy jsou přidruženy autoerotické" aktivity. Kontakt s dítětem je stále obtížnější a nakonec nemožný. Vývojový kvocient stále klesá, dítě ubývá i na váze, objevuje se nespavost a nápadně zvýšená náchylnost k respiračním infekcím a k ekzémům.

 

Anglický tým (J. Robertson - J. Bowlby 1952, 1957) sledoval reakce dětí ve věku od 1 do 24 měsíců. Zjišťují tři typické fáze v chování dětí odloučených v tomto věku poprvé od matek a umístěných v neosobním prostředí ústavu (dětském domově, sanatoriu nebo nemocnici):

 

1.    Fáze protestu, kdy dítě křičí a zmítá sebou, volá matku a čeká na základě své předchozí zkušenosti, že ona bude na jeho křik reagovat.

2.    Fáze zoufalosti, kdy dítě postupně ztrácí naději na přivolání matky, křičí méně a odvrací se od okolí ve stavu hluboké stísněnosti.

3.    Fáze popření touhy po matce, kdy potlačí své city k matce, a buď se připoutá k někomu, kdo je ošetřuje, nebo - nemá-li nikoho k dispozici - ztrácí vztah k lidem a upoutává se spíše na věci.

 

...Naše pozorování svědčí o tom, že separační reakce batolat umístěných do ústavu jsou časté a výrazné, méně však již o tom, že uvedené fáze jsou tak pravidelné. Forma aktivního protestu", provázeného afektivními výbuchy, agresivitou vůči ostatním dětem, zlomyslnostmi a provokacemi, je patrně méně častá, avšak velmi nápadná a obtížná z hlediska vychovatelů. Forma útlumová, vyznačená apatií, autistickými tendencemi a smutkem, jež nejspíše by mohla být pokládána za předstupeň anaklitické deprese, je patrně častější, avšak snáze ujde pozornosti, neboť nepůsobí takové obtíže v kolektivní výchově." (konec citátu z knihy Psychická deprivace v dětství).

 

Výše uvedené potvrzuje i výzkumná práce prof. PhDr. Jarmily Koluchové, CSc., Diagnostika a reparabilita psychické deprivace", vydaná v r. 1990 Univerzitou Palackého Olomouc, v níž se uvádí:

 

Když jsme před 30 lety začínali psychologicky a psychiatricky vyšetřovat děti v ústavech sociální péče pro mentálně postižené, tedy nevzdělavatelné, setkali jsme se tam s takovými, které byly podle našeho vyšetření i podle názoru zkušených vychovatelek primárně normální nebo jen zcela lehce postižené. Ústavním prostředím, v němž žily od narození nebo od útlého věku, byly však natolik deprivovány, že se jevily perspektivně jako nevzdělavatelné a s diagnózou imbecilita byly ve třech letech navrhovány do ÚSP."

 

Výzkum prof. Matějčka a kol.
V r. 1997 vydalo Psychiatrické centrum Praha výzkumnou práci prof. PhDr. Zdeňka Matějčka, PhDr. Věduny Bubleové a PhDr. Jiřího Kovaříka, v níž autoři na základě dlouhodobého výzkumu, sledujícího třicet dva let vývoj 60 dětí, které od útlého dětství vyrůstaly v ústavní výchově, srovnávali tyto děti s dětmi vyrůstajícími v individuální pěstounské péči, SOS dětských vesničkách a ve vlastní rodině. Ze závěrů tohoto unikátního výzkumu vyplývá, že děti z

dětských domovů vykazují dnes ve středním věku (průměrný věk 37 let):

·         nízkou společenskou kompetenci,

·         nízkou úroveň školního vzdělání a nynějšího zaměstnání vzhledem k výsledkům inteligenčních testů ve starším školním věku,

·         nízké skóre sociální integrace,

·         tresty v dětství (v dětských domovech) hodnotí jako nepřiměřeně přísné,

·         muži vykazují mimořádně vysokou míru kriminality (54 %, z toho v 79 % se jednalo o vícenásobné recidivisty),

·         muži mají problémy s láskou a v sexuálních vztazích, jsou častěji neschopni citové odezvy",

·         celkově je u mužů z DD zaznamenána vysoká nespokojenost s dosavadním životem.

U dětí vyrůstajících v individuální pěstounské péči a SOS vesničkách nebyly zjištěny podstatné rozdíly ve skóre sociální integrace. Děti z individuální pěstounské péče vykazují nejvyšší životní spokojenost. Pouze u mužů z SOS vesniček byla zjištěna vysoká míra kriminality (45 %), zatímco u mužů z individuální pěstounské péče je výrazně nižší (20 %).

Autoři dále konstatují, že se znovu potvrzuje, že děti vychovávané dlouhodobě v ústavních zařízeních vykazují v pozdějším věku ve vývoji osobnosti a ve společenském uplatnění nejvíce odchylek od běžné normy. Děti vychovávané v individuální pěstounské péči a v SOS vesničkách jsou si ve většině ukazatelů vzájemně velmi blízké a přiklánějí se více ke skupinám dětí vychovávaných ve vlastních rodinách než ke skupině osob, které vyrůstaly v dětských domovech.

   
25.04.2007 - Dům a byt - autor: Markéta Breníková

Komentáře:

  1. avatar
    [2] Jupíí [*]

    To je strašně smutný

    superkarma: 0 25.04.2007, 21:42:49
  2. avatar
    [1] Henri [*]

    Díky :-)

    superkarma: 0 25.04.2007, 11:14:53

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma osteoporóza
Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme