Se zářím začal opět nový školní rok. Některé děti se do své školičky těší, jiné už méně. A stejné je to i s učiteli. U nich hodně záleží na tom, jak vnímají probíhající změny. Nový školský zákon totiž nutí učitele na každé škole více se scházet, mluvit spolu a hledat nejvhodnější řešení co, kdy, jak a proč učit. Školy budou muset umět (nejpozději už za rok!) samy vysvětlit a obhájit, proč učí dle svého vzdělávacího programu zrovna tohle a k čemu to bude v životě žáčkovi dobré. Výsledkem probíhajících změn tedy může být promyšlenější vzdělávání efektivnějšími metodami!

Není ale žádným tajemstvím, že slabinou českých škol je nejen co a jakými metodami se v nich žáci učí, ale i způsob hodnocení. V tom nás však ani s novým školským zákonem žádné významné změny bohužel nečekají. Stejně jako v dobách Hujerů se totiž i dnes naprostá většina žáků (jejich rodičů a známých) pouze dozví, že dle jejich učitele „tu češtinu umí zatím na dobrou dvojku“. A to jistě i nepedagogická veřejnost přitom hladce odkýve, že konkrétní slovní popis dosažených školních výsledků a cest k nim, ve kterých je žák porovnáván především se svými možnostmi, dosud získanými dovednostmi, navrhující zároveň návody na zlepšení…, je mnohem více vypovídající, než ohodnocení mnohaměsíčního úsilí žáka číslem 1 až 5. (U starších školáků sice hodnotící čísilka učitelé nahrazují jim odpovídajícími slovy výborný, chvalitebný, dobrý, dostatečný či  nedostatečný, ale i ta mají k objektivnějšímu popisnému slovnímu hodnocení pořádně daleko.) Jenže slovní hodnocení je nejen více náročnější pro jeho čitatele („Mámo, co tím jako ta učitelka myslí, když tady v tom vysvědčení synkovi píše… sčítáš a odčítáš i příklady s přechodem přes desítku s ojedinělou chybou…“), ale především pro hodnotitele. Hodnotit něčí výkon precizně slovně je totiž mnohem více dovednostně i časově náročnější než běžné nálepkování nějakými čísly. Zeptejte se některých učitelek dětí 1. – 5. třídy či integrovaných žáků (které hodnotí po dohodě s rodiči slovně tu a tam někde již dnes), kolik dní tráví nad psaním slovních vysvědčení, a hned vám dojde, proč tento luxus může zatím zažívat jen hrstka našich dětí… A protože je navíc třeba i přiznat, že špatně napsaným slovním hodnocením („… mám radost, že už ti počítání jde dobře jako Pepovi…“) lze více pokazit než obyčejnou známkou, nelze asi výrazné změny ve způsobu hodnocení v nejbližších letech předpokládat.

(soutěž 6. - na)

Co by ale bylo záhodno v hodnocení změnit, a to nejlépe hned, je dosavadní způsob známkování chování! Zatímco v hodnocených školních předmětech je značná míra subjektivnosti učitelského hodnocení žáky, dospělými, ale dokonce i samotnými učiteli jaksi předpokládána a tolerována - jako nějaké běžné školní zlo, známkovat chování je nejen ještě více subjektivní, ale hlavně naprosto zbytečné! Problém vidím především v tom, že (narozdíl třeba od početní úlohy v matice) není jasně definováno, co je to „chování velmi dobré“ a co už „(ne)uspokojivé“. Nejde o to, že vnitřní řády (a třídní pravidla) jsou školami sepisovány odlišně, ale především o velmi rozdílné nazírání nás lidí na „normálnost chování“. Zatímco pod trojkou z matiky je na základě dostatečného množství i písemných podkladů podepsán konkrétní vyučující – a žák (rodič) může trvat na přezkoušení vícečlennou komisí, o známce z  chování vynáší kolektivní soud pedagogická rada (o snížené známce z chování totiž většinou hlasuje celý pedagogický sbor) bez přítomnosti (možnosti vyjádření) žáka resp. rodiče.

(soutěž 1. - milá)

Přimlouvám se za to, aby bylo dosavadní téměř nic nevypovídající třístupňové (proč ne 1 – 5?) hodnocení chování zrušeno! Připadá mi naprosto nepochopitelné, že snížená známka z chování (dvojka) nese na vysvědčení název „chování uspokojivé“! Na případné školní přestupky žáků je postačující existující systém okamžitých poznámek, napomenutí a důtek - i když lze o jejich frekvenci a způsobech používání i jejich (ne)účinnosti dlouze polemizovat. A pokud bychom přeci jen chtěli zmínit na vysvědčení nějaký závažný žákovský prohřešek, učiňme tak ve výjimečných případech přesným slovním popisem! Stačí k tomu vymezit na vysvědčení stejné místečko, jako je tam dnes na zapisování pochval. Většinou by asi zůstalo proškrtnuto, ale konkrétní větička typu: „Pod pohrůžkou ublížení na zdraví opakovaně vymáhal na mladších spolužácích drobné finanční částky,“ by jistě mnohem přesněji definovala „jinakost chování“ než nic neříkající obecná nálepka „chování (ne)uspokojivé“.

            Dětem, rodičům i učitelům přeji pohodový školní rok.

Pavel Wojnar
zástupce ředitele na ZŠ Mendelova v Karviné - Hranicích
pavel.wojnar@mendelova.cz

Reklama