Minulý pátek ráno to začalo - vzbudila jsem se s knedlíkem v krku a s ucpaným nosem. Svědění v krku postupně ustupovalo, a ucpaný nos se měnil v kapající kohoutek.  Sice to není nic vážného, ale proč zrovna já????

Musela jsem kvůli tomu zrušit cvičení, které jsem si po devíti měsících konečně dopřála. Když mi přišla před deseti dny mailem nabídka na "hedvábnou neděli", neváhala jsem a hned se přihlásila. Ač v oboru malování na hedvábí jsem absolutně nedotčena jakoukoliv informací, věděla jsem, že na kurzu prostě musím vytvořit dárek pro maminku, která oslaví kulaté výročí.

Den docela ušel, ale odpoledne se moje nachlazení (z blbosti) začalo probouzet k životu. Jako kojící matka nemám moc variant v léčbě, a tak po návratu živitele rodiny jsem si připomněla rady mého gynekologa, uvařila si lipový čaj a  hupsla do postele. Péči o dceru, kromě nezbytných maličkostí, jako je kojení a neodiskutovatelné mrknutí na Žena-in.cz při "pochůzce na toaletu", jsem přenechala manželovi. Doufala jsem, že TO vypotím.

Probuzení do sobotního rána mi dalo jistou naději - ale odpoledne, kdy jsem načínala ten den druhou krabici kapesníčků, jsem usoudila, že to prostě nepůjde, a svoji přítomnost na hedvábnění jsem zrušila. Ach jo.

Rýmu jsem ředila litry vody a zaháněla vitaminy, toxiny předávala povlečení - snad pomohl chápající manžel, který  mne pravidelně chodil informovat o skopičinách Emy, a fakt, že od pondělí jsem na ni zase sama - v neděli dopoledne se vše obrátilo k lepšímu, abych už večer fandila našim hochům bez kapesníku vraženého do nosu.

A jak jsem nastydla? Jednoduše a hloupě - podcenila jsem počasí, zapomněla na nízké teploty a větrno a na procházku s kočárkem se málo oblékla... Ale kdo ví, jak to vlastně bylo - třeba jsem si jenom potřebovala oddechnout :-)

   
Reklama