Dnes se s naší čtenářkou rozloučíme. Našla svou cestu a podařilo se jí vymanit z ponížení a tyranie. Za redakci jí srdečně děkujeme za to, že našla odvahu a sepsala své zkušenosti. Kdo ví? Třeba tím pomohla některé jiné ženě, která zatím tu odvahu sbírá.

Předchozí části naleznete zde:

1.díl

2.díl

3.díl

4.díl

 

Měla jsem strašné štěstí. Jeden z mých přátel poznal, co se děje, a zasáhl. Donutil mě mluvit, zlomil moje předstírání a hru na šťastné manželství, donutil mě nedbat na stud a říct, co se u nás děje. Ukázal mi, že to peklo, které prožívám, je jen začátek, že dojde i na facky a mlácení, stačí pár let.

Přeťal mé řetězy.

Nikdy mu za to nemůžu být dost vděčná a oplatit nelze.

Nejdřív jsem se sesypala pod pravdou řečenou nahlas, pod tím koncem snu o šťastném životě s mužem, o domově, o dětech, o krásné zahradě plné květin.

Pak jsem se postupně během dvou měsíců posbírala a přesně podle rady tajně odstěhovala.

S odvahou znovu nalezenou i přes veškerý stud za to, co jsem dovolila, aby se mnou můj muž dělal, jsem to řekla těm nejbližším, protože žena v mé situaci potřebuje podporu. Muži tyrani jsou pro okolí tak věrohodně dobří, že ženám nikdo nevěří. S hrůzou myslívám na ty ženy, které se vdají mladé, mají děti a nikdo je vlastně nezná, působí utrápeně, nepřístupně až zle, jejich mužové jsou veselí, hovorní, miláčkové davu a vyhrávají pak děti, byty, mají podporu zvenku finanční i psychickou...

Neměla jsem kam jít, jenom jsem věděla, že musím, chci-li ještě někdy mít šanci žít. Žít beze strachu. A zase jednou dělat něco dobře.

Přespávala jsem u sestry, kamarádek. A potkalo mě další štěstí a dnes bydlím v nájmu v krásném bytě za přijatelnou cenu, ke kterému mi zázrakem pomohli dobří lidé, kteří mě znali a soucítili se mnou.

 

Je to osm měsíců. Své bydliště tajím, číslo mobilu taky. Muže jsem od té doby neviděla, to peklo, které vyráběl telefonem a mejlem po mém odchodu, jsem vydržela, protože už jsem byla volná, svobodná. Nikdo na mě neřval, nikdo mě netrestal za nic, nikdo mi nenadával. Jeho rodina, která mě nejdřív tak milovala, mě samozřejmě zavrhla. Nemám jim to za zlé, vím, co všechno jim můj muž asi tak vyprávěl o mých údajných nevěrách a o důkazech, jak jsem ho nikdy nemilovala a jak jsem špatná a vypočítavá a vždycky jsem mu všechno snědla, pokud si nepospíšil atd.

 

Po dvou měsících můj muž začal chodit za ruku s mladou slečnou – a moje přítelkyně dodává – jasně, potřebuje dalšího sponzora. A já dodávám, ano, a taky ji potřebuje k sobě připoutat, aby se do něj zamilovala a on ji pak mohl trápit, aby mohl dělat to, kvůli čemu jedině mu stojí za to žít, dělat to, co má rád. A protože to není láska a nebyla ani ke mně, proto může tak brzy po mém odchodu všem tvrdit, jak mě miluje a čeká, až si to rozmyslím a vrátím se, ale už si pěstuje mou nástupkyni.

I to je moje štěstí, unikla jsem a předala veslo převoznici na mrtvém moři. Pomoct jí nemůžu, nevěřila by mi, ale myslím na ni se soucitem – i ona mě zachránila, stejně jako já jsem zachránila jeho první ženu.

Ano, a taky můj muž potřebuje dokázat, že já nejsem normální a nedokážu žít s nikým, ale on ano. S touto myšlenkou obvolal všechny mé kamarády a řekl jim, že já jsem za nimi nechtěla a on mě k nim posílal, že je má rád. Volá i mým rodičům a starostlivě se vyptává, jak se jim daří, dokonce je navštívil, přeje jim k Vánocům i narozeninám. Snubní prsten prý mu sundá až soud.

 

I proto je důležité všechno říct lidem, na kterých vám záleží, a nestydět se. Nemůžete zůstat sama a bez podpory za hromadou lží o vás. Někdy to ani nejsou lži, jen pravda tak šikovně posunutá, že vyvolá úplně jiný dojem.

 

Ano, přišla jsem o vlastní byt, o všechny peníze, o čtyři roky života, získala jsem kožní nemoc, astma, vrásky, dluhy a jsem nesmírně unavená na duši i na těle.

Ale stojí za mnou má nejvěrnější sestra, která nesla se mnou to nejtěžší a nesmírně mi pomohla, a pevný šik mých přátel, kteří nesoudili a pomohli a pomáhali tak, že dodnes se mi nad tím tají dech. Pomohli rodiče, co mohli. Byla doba, kdy jsem vlastnila klíče od tří bytů s možností přijít kdykoliv a mít v těch rodinách své místo. Pomohli mi svou přítomností, pochopením, penězi, soucítěním, fyzickou pomocí, důvěrou, naprosto samozřejmě.

Tiše se sbírám a ohledávám duši i tělo, pojmenovávám a pokouším se odstraňovat důsledky „jenom“ čtyř let psychického týrání. Snad se mi to podaří – dostala jsem šanci, jakou myslím má v podobné situaci málokterá tak brzy. Ovšem jestli ještě někdy budu vůbec chtít uvěřit muži a jestli budu schopná mu uvěřit, to opravdu nevím – stále nevěřím ničemu, co říká jakýkoliv muž, kterého neznám roky.

 

Snažím se to napsat teď Vám a říkat to taky kdekoliv, kde si myslím, že je třeba, beze studu a bez ohledu na reakce okolí typu – no to bych mu netrpěla, to bych teda nemohla, proč jsi neodešla dřív, proč ses vdávala, proč jsi prodávala byt atd.

Snažím se to napsat, aby ostatní ženy věděly, že i když je jejich muž takzvaně hodný a nebije je a „jenom“ je trestá mlčením a hádkami a urážkami a nadávkami tak, že ze třiceti dnů měsíce s ní mluví jen dva až čtyři, že i když jim „jenom“ nedovolí obratnou taktikou telefonovat, stýkat se s přáteli, mít čas jen pro sebe, chodit cvičit atd., že i když on nepřízní osudu  „nemá“ peníze, tak že je vždycky má, ale obratně utratí všechny vaše pod záminkou – přece žijeme společně, jednou já, jednou ty - tak to není v pořádku, že to jenom začíná něco nesmírně zlého a jediné řešení je tajný útěk. Pozor, tajný! Jinak jde o život.

 

Snažím se to těm ostatním ženám napsat, abych trošičku splatila svůj dluh za ukázanou cestu.

 

Snažím se jim říct, že i když nemají kam jít, že se nemají vzdávat a zkusit to, že vždycky je naděje na život. Na život, ve kterém najednou jako mávnutím kouzelným proutkem budou dělat, když ne všechno, tak skoro všechno dobře, ony, náhle plnohodnotné bytosti.

 

Reklama