Před nedávnem jsme měli neoficiální sraz spolužáků ze základní školy. Sešli jsme se téměř v plném počtu a každý byl zvědavý, jak se kdo změnil. Nikdo nás moc nepřekvapil, až na spolužačku Martinu.

Martina bývala na základní škole od první až do osmé třídy vyvrženec, se kterým se nikdo moc nebavil. Pocházela z rodiny, kde otec i matka chodili každý den domů opilí, a o děti se nestarali. Martina chodila do školy špinavá, ve starém a roztrhaném oblečení a téměř propadala. Několikrát během těch osmi let nám do třídy zanesla vši a nikdo s ní nechtěl sedět.
Jenže někdo musel a poslední tři roky jsem ji do lavice vyfasovala já. Po několika týdnech, kdy jsem se s ní samozřejmě nebavila, jsme nějak našly společnou řeč a dá se říct, že jsem s ní nakonec seděla ráda. Martina byla hodná, docela chytrá holka, která měla dost těžký život.
Zpětně se divím, že v téhle rodině už tehdy nezasáhla sociálka.

Skoro deset let po skončení školy by Martinu nikdo nepoznal. Do restaurace, kde jsme se sešli, vplula dáma v hezkých šatech, vkusně načesaná a nalíčená. Kluci na ní mohli nechat oči, holky záviděly. :-) Najednou se s ní chtěl každý bavit, každý chtěl, aby si vedle něj sedla.

Martina si ale pamatovala, jak ji všichni odstrkovali a že já jsem byla jediná, kdo ji chápal. Sedla si tedy ke mně a v průběhu večera se rozpovídala o svém životě…

„Když jsme skončili základku, nastoupila jsem na učiliště a vyučila jsem se na švadlenu. Učit se mi nechtělo, prolezla jsem jen tak tak. Byla jsem ráda, že jsem vypadla z domu, bydlela jsem na internátu a holky mě docela vzaly mezi sebe. Nějak jsem si navykla na to, co u nás nikdy nebylo normální. To, že se každý den musím osprchovat a čistit si zuby. Naučila jsem se taky kouřit a zjistila jsem, že když si chci koupit něco pro sebe, musím si někde vydělat.
A tehdy po mně vyjel vrátný na našem intru a prý když mu ho "vykouřím", že dostanu pětistovku. Hele, víš co pro mě tehdá byla pětistovka? Časem jsem s ním za tu pětistovku i spala.

Když jsem měla potom nastoupit do práce, nic jsem nesehnala. Až, asi rok po škole, jsem našla v novinách inzerát, že v Olomouci hledají do jednoho nočního klubu společnice. To víš, že jsem to zkusila. Docela bez problémů mě vzali, dokonce mě tam nechali bydlet.
Prachy tam byly víc než perfektní a já jsem si konečně mohla dovolit to, co nikdy. Hadry, kadeřnici, kosmetičku. A peníze jsem dostávala za něco, co se nedalo nazvat prací.

Ze začátku to byla spíše zábava. Asi po dvou letech mě to začalo v klubu nudit. Navíc se vyměnilo vedení, kterému jsem nebyla dost po chuti. Podle nich jsem byla už trochu ohraná. Vůbec jsem se nebránila, když mi dali padáka.

Začala jsem myslet na to, že bych si zařídila v Olomouci privát. Přece jen jsem měla své stálé zákazníky a podařilo se mi ušetřit i nějakou korunu. Koupila jsem si malinký byt, ve kterém teď bydlím a zároveň přijímám svoje stálé i nové klienty. Asi si žiju docela dobře, nemůžu si stěžovat.

Dokonce mám i přítele. Je to Rakušák, má něco přes čtyřicet a potkali jsme se v Brně v baru. Samozřejmě neví, co dělám. Vidíme se maximálně dvakrát za měsíc, většinou v Brně. Ale jezdí i za mnou, do Olomouce. Jen si dávám bacha, abych měla v tu dobu volno. A docela nám to klape.“

Touhle Martininou změnou jsem byla docela překvapená. Povídaly jsme si ještě dlouho, přiznala, že ji její „práce“ pořád ještě baví a zatím neví, kdy by s tím chtěla přestat. Zvykla si na drahé oblečení, auto a luxusní život a samozřejmě neví, kde jinde by si vydělala tolik peněz, co má teď…  

            
Reklama