Reklama

matka

Když se řekne dětství, většina z nás si představí rodiče a nebo alespoň jednoho z nich, jak si s námi hráli, jezdili na kole a na výlety, povídali si, učili se, zpívali, smáli se, slavili narozeniny a Vánoce a nebo vytvářeli společné fotoalbum. Paní Dita nemá ale ani jeden takový zážitek, a to přesto, že s matkou žila až do dospělosti. Místo dětských radostí se ale starala o domácnost a snažila se dostat svoji milovanou mámu z věčné deprese.

„Žila jsem jen s mámou, táta nás opustil, když mi bylo devět, a sourozence jsem neměla. Do té doby, co byl táta s námi, jsme byli taková normální rodina. Jenže od chvíle, kdy se máma rozvedla, se její svět zhroutil. Zavírala se pořád do pokoje a vůbec nevycházela, jen ležela a dívala se do stropu. Nejdřív jsem myslela, že je tak smutná kvůli tátovi. A i když mně se po něm také stýskalo, byla jsem to já, která ji uklidňovala, že to přebolí. Ze začátku se aspoň trochu snažila a zastala nějaké domácí práce. První dva roky se její nálady střídaly, většinou byla skleslá, ale někdy se z letargie probrala a z ničeho nic mě vyzvedla ze školy a jely jsme třeba na výlet,“ vzpomíná Dita na chvíle, kdy ještě věřila, že všechno bude zase jako dřív.

„Pracovala v galerii, pak ji ale vyhodili. Nechtěla mluvit o tom proč, cítila se asi zhrzená. Do žádného zaměstnání pak už nikdy nenastoupila. Žily jsme jen z alimentů a její podpory, dalo by se říct, že opravdu na pokraji bídy. Ale to nebylo zdaleka to nejhorší. Z bytu vycházela už jen jednou měsíčně, na poštu pro peníze a k lékaři pro prášky. Ty polykala snad po hrstech. Doma byl nepořádek, žádné jídlo, protože jen ležela a jediná její aktivita byla, že se někdy dívala na televizi. O všechno jsem se tedy začala starat já a o dovádění s kamarády se mi mohlo jen zdát. Máma totiž vždycky čekala, až se vrátím ze školy, pak mě tiskla k sobě a hladila a říkala mi, že jsem její všechno. Bylo mi jí hrozně líto a tušila jsem, že je asi nemocná. Když jsem jí to řekla, tak mě vždycky ujišťovala, že všechno bude zase dobré, že je jen moc unavená. Ale dobré to nebylo a mně nezbylo nic jiného než se obrátit o pomoc k tátovi. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy ji uviděl.

Zůstal stát s otevřenou pusou a vyhrkly mu do očí slzy. Pamatoval si ji jako krásnou aktivní ženu, bohémskou umělkyni. Teď viděl jen žalostnou trosku. Snažil se jí něco vysvětlovat, ale ona ho neposlouchala. Jen opakovala, že život stejně nemá smysl a že jediné, co má, jsem já. Tuhle větu jsem z jejích úst slyšela nejčastěji,“ pokyvuje smutně Dita hlavou a popisuje, jak se snažil otec vzít celou situaci do svých rukou. Za svou bývalou manželkou a matkou jeho dcery přivedl psychologa až domů. Ten mu pak vysvětlil, že žena trpí těžkými depresemi a jediné, co by pomohlo, je hospitalizace v léčebně. Jenže musí chtít sama, a o tom nechtěla vůbec slyšet. „Křičela na nás, že z ní děláme blázna, a brečela. A tak život plynul dál ve stejných kolejích. Jen s tou výjimkou, že mi táta začal dávat peníze a platil veškeré naše výdaje. Cítil se odpovědný za její stav, ale čas se vrátit nedal. Chtěl, abych žila s ním, ale věděla jsem, že by to mámu zabilo. Nemohla být sama. A uvědomoval si to i on, a tak mě s ní raději nechal.“

Svoje dětství a i dospívání Dita prožila tak, že hned po škole pospíchala za matkou. „V jejích očích se objevilo lehké pousmání, jenom když mě viděla. A tak jsem aspoň studovala psychologii, abych pochopila, co třeba udělat pro to, aby se uzdravila. Nepomohlo nic a já se začínala cítit čím dál tím víc osamělá. Bylo mi skoro 18 a nikdy jsem nedostala od kluka ani pusu. Uvědomila jsem si, že když to takhle půjde dál, dopadnu jako ona. Už jsem se kolikrát přistihla, že začínám mít podobné stavy, a dokonce jsem musela navštívit i psychologa. Ten mi poradil, že rozhodně musím mezi přátele. Nebyla to jednoduchá rada, protože jsem žádné neměla, a tak jsem se rozhodla, že vyrazím sama aspoň do kina na nějakou veselou komedii. Seděla jsem v předposlední řadě, a když se všichni smáli, mně tekly slzy. Nad tím, jak se oni umí bavit a já už ne. Když jsem vycházela, oslovil mě nějaký mladík. Omluvil se, že mě sleduje, ale že si myslí, že bych měla jít s ním na panáka. A víte co? Já šla. Opila jsem se a smála se s ním a byla veselá jako nikdy,“ usmívá se. S Radkem se sešli ještě několikrát a jak to tak bývá, zamilovali se do sebe. A co osud nechtěl, během krátké doby sotva dospělá Dita otěhotněla.

„I když jsem byla ještě moc mladá, stejně jsem byla z těhotenství na vrcholu blaha. Radek byl sice zprvu na rozpacích, teprve studoval, ale měl mě opravdu rád a z prvního šoku se brzy vzpamatoval a nabídl mi, že se vezmeme. S rozzářenýma očima jsem šla říct novinu mámě. Ve skrytu duše jsem doufala, že by jí třeba miminko mohlo dodat nějaký smysl života nebo aspoň trochu radosti. Ovšem opak byl pravdou. Jediné, co mi na to řekla, byla věta, na kterou nikdy nezapomenu: „Tak i ty mě opustíš?“ Nevzmohla jsem se ani na slovo. Věděla jsem ale, že musím žít už konečně svůj život. Už kvůli mému dítěti.“

S Radkem se odstěhovali do podnájmu a svoji matku navštěvovala denně. „Byla jsem u ní vždycky několik hodin. Radek měl pro to naštěstí pochopení. Ze začátku chodil se mnou, ale máma ho tam nechtěla. Moje návštěvy jí ale nestačily a začala mi vyčítat, že jsem se na ni vykašlala. Nezajímalo ji nic jiného, jen výčitky. Situace byla pro ni tak nezvladatelná, že už nemohla ani spát. Nespala třeba několik dní a byla na tom čím dál tím hůř. Marně jsem ji přemlouvala, aby šla na léčení, nechtěla o tom vůbec slyšet a křičela, že bych ji chtěla vidět jenom zavřenou v blázinci. Když jsem byla v pokročilém stavu těhotenství a máma zase začala vyčítat, měla jsem toho už dost. Vyhrkla jsem na ni všechno, co jsem měla na srdci tolik let. Hlavně to, o co mě její nemoc připravila a že se chci  starat o své dítě a ne jen o ni. Mlčela a pak jen hlesla: „A co já, myslíš vůbec na mě v budoucnosti? Co teda mám dělat já?“

Byla jsem rozčílená, že mě asi zas vůbec neposlouchala, že ji zajímá jen ona. Ve zlosti jsem na ni zakřičela: „Ty třeba skoč z okna, když ti přijde život tak hroznej, stejně už dávno nežiješ!“ Třískla jsem dveřmi a odešla jsem. Doma se mi udělalo nevolno, bylo mi z celé situace špatně. Chtěla jsem za ní jet a omluvit se jí, ale právě mi začaly kontrakce a za několik hodin se mi narodila vytoužená dcera. Měl to být můj nejšťastnější den, ale nebyl.“

Ve chvíli, kdy mladá Dita  přiváděla na porodním sále na svět nového človíčka, její matka se rozhodla svůj život ukončit. Udělala to tak, jak jí Dita ve vzteku řekla. Vyskočila z okna. A i když má Dita krásnou a zdravou dceru a hodného manžela, výčitek svědomí se nikdy nezbavila. S tím, co řekla matce, když ji viděla naposled, se nemůže smířit.