Neuvěřitelnou zpověď se nám podařilo získat v jedné středočeské psychiatrické léčebně. Pan Karel, z vísky poblíž Mnichova Hradiště, nám vyprávěl o příčinách své léčby...

„Vyrůstal jsem v katolické rodině. Naši mě k tomu vedli už odmalička...“
vzpomíná pan Karel.

Jeho silně věřící rodiče ho nechali pokřtít a v sedmnácti došlo i na biřmování. Karel vždycky tíhnul po poznání, ale škola mu moc nešla, chtěl dělat jen to jedno – přírodovědu. Nakonec skončil na internátě zahradnického učiliště.
„Myslím, že jsem byl hezkej kluk, aspoň holky to říkaly. Ono bejt hezkej ve třídě, kde nás kluků bylo pět, nebylo zas tak těžký. Jenže ostatní kluci si toho užívali, já se k holkám stavěl spíš odmítavě. Měl jsem v mládeži v Hradišti svou Anežku, psali jsme si každý den. Doufal jsem, že až dodělám školu... Že se před Bohem vezmeme...“

Jenže kam čert nemůže, nasadí ženskou...
„Za tři roky na učňáku jsem se hodně naučil. A taky jsem věděl, že můj vztah k Anežce je to pravý. Bylo mi zrovna osmnáct, když jsme měli takovej rozlučkovej večírek...“

Na večírku byla i Karlova spolužačka Petra. Protože všichni ve třídě věděli, že má Karel narozeniny, přichystali pro něj překvapení.
„Nalejvali mě horem dolem. Nechtěl jsem, ale vždycky někdo přišel a že se napijem na moje zdraví. Věděl jsem, že mám dost, ale nešlo se z toho vyvlíct... Nakonec mi dali Petru, ona byla taková třídní holka pro všechno... jakože matrace. Spala i s Mirkem a řikalo se, že se k závěrečkám dostala přes postel. Omotali jí stuhou a vrazili mi ji, vrazili mi ji do náruče.“

Co se dělo potom, není těžké domýšlet. Karel se bránil, ale – nebylo prostě možné, aby kluk, který nikdy neměl pohlavní styk, nedostal erekci.
„Byl jsem dost opilej. Modlil jsem se, ale nepomohlo to. Všichni se smáli... Vím, že to byla zkouška, a já jsem při ní jsem zklamal.“

Petra si Karla položila na záda a přímo na večírku se na něm vyřádila. Ostatní se bavili, dvě Petřiny kamarádky jí dokonce pomáhaly.
„Často se budím ze sna... Je to hrozná vzpomínka, i kdyby mi Anežka tenkrát odpustila,“ Karel se skoro zalyká, „nemohl, nemohl bych se k ní vrátit, to prostě nejde.“

Petra neskončila dobře, měla smrtelnou autonehodu.
„Před Bohem je to jasný, já už svou ženu mám. Chodí za mnou v noci, děsí mě...“

Pan Karel občas propadá do podivného stavu mezi bděním a sněním, klepe se a vykřikuje Petry jméno.

Karlův ošetřující lékař tvrdí, že se jedná o dlouhodobý posttraumatický stav: „Stává se, že si věřící pacienti následkem podobných událostí i sáhnou na život. Zklamali sebe, okolí a hlavně Boha. Co všechno se může dít? Poruchy spánku, halucinace, bludy... Co všechno v nich může takový pacient prožívat, je pro racionálně smýšlejícího ateistu nepředstavitelné. Zvlášť u citlivějších jedinců, stejně jako v tomto případě, nepomáhá ani rozhovor s duchovním. Jejich pochyby jsou příliš silné. U pana Karla je vše ještě znásobené tím, že se dozvěděl o smrti té dívky.“

Znáte nějakého muže, který byl znásilněn? Jak byste se zachovala v Karlově situaci? Myslíte si, že lidem silná víra spíš pomáhá, nebo ubližuje? A považujete vůbec příběh pana Karla za znásilnění?

Reklama