Reklama

Jedna moje kamarádka se mi snažila najít přítele. Bezva holka, ale v jedné věci jsme se neshodly. Ona kontinuálně randila s někým od čtrnácti. Ne s tím samým, ale když se rozešla, tak za týden měla novou velkou lásku. A já jsem notorický samotář a mé teorie, že než skončit s nějakým pablbem jenom proto, že je chlap, to radši spokojeně uschnu smutkem, jsou všeobecně známé.

Takže Renata mě seznámila s... jaksevlastně jmenoval. Třeba s Vladimírem. Párkrát jsme spolu byli někde s nějakou společností, párkrát jsme spolu šli na kafe. Nevím,co si myslel on, já si myslela, že se s ním fajn kecá. Soudila jsem, že tento pocit bude oboustranný, a nic jsem neanalyzovala, protože nebyl důvod. A jednou jsme opět žvanili o nesmrtelnosti chrousta a Vladimír pravil, že Renata říkala, že nemám spolubydlícího.

„No, nemám. Víš o někom?"
No, já myslel, že bych se mohl k tobě nastěhovat já."
Proč ne, pokud nemáš alergii na kočky..."
Tak jo, kdy?"
Klidně hned. Tolik a tolik měsíčně, internet se platí zvlášť, ale to Rena asi říkala..."
Co?"
Co co. Normální cena vzhledem k oblasti a stavu nemovitosti - ber nebo nech být."
Ale já myslel, že bysme mohli bydlet spolu, když spolu chodíme."
!!!"
Zaskočilo mi kafe a koukala jsem na něho, jako by mi právě sdělil, že mu na rameni sedí mimozemšťan, který mu radí, co má dělat. Emzák mu asi radil zdatně, protože milý Vladimír začal tuto myšlenku tvořivě rozvíjet.

No, proč ne? Na kolejích je to docela hrozný, uznej sama... a za ty prachy a když ty máš byt, proč platit za koleje. Kočky teda nemusím, i když alergii nemám, ale třeba si ji někdo vezme, ne? A už bych se docela rád usadil, a aby mi někdo pral a vařil, to je strašná otrava..."
On ten monolog byl delší, se spoustou odboček a vysvětlování, co, jak a proč. Já jsem pouze tiše poslouchala. Myslela jsem, že to bude nějaký strašlivý vtip, takže když skončil, čekala jsem na pointu.
Tak co?" otázal se nakonec Vladimír po chvíli ticha. Není to tak špatnej nápad, ne? Když ušetřím za koleje, tak si koupím pořádnej noťas," dodal ještě a mně došlo, že to není vtip.
Vstala jsem, položila jsem na stůl padesátikorunu za svoje kafe a vodu a odešla jsem.

A od té doby šťastně a spokojeně žiju sama se svojí věrnou kočkou Pátkem až doposud, pokud jsem neumřela.
Následují růžové flitry a zpěv ptactva, zatmívačka, titulky.

Gentiana
(ano, přísně vzato to není o žádání o ruku... to by od onoho charakterního muže vyžadovalo aspoň ukradení květin v městských sadech...)


Popravdě řečeno se divím, že to ten dotyčný vůbec přežil. :-) Díky za drsnou příhodu ze života.
Náš mail je redakce@zena-in.cz!