Mám byt. Taky mám problém, jak ho tak nějak odikeizovat, zvlášť když skoro všecko je levný šunt z Ikey... ale nudný, leč funkční regál není problémem snad než v tom smyslu, že mým knihám je každý regál málo.

Předešlý majitel byl zjevně ten nejstrašnější typ bastlíře pod sluncem: Všecko umím, všecko znám, všecko zvládnu. Naštěstí si většinu výtvorů ta famílie odstěhovala, ale zůstal po nich smrad dlouho nemytých nohou, jeden pokoj se zdmi natřenými na masově růžovou (která i po čtyřech vrstvách Primalexu Superschováfleky namátkově prosvítala a dávala pokoji atmosféru řeznictví v ranních červánkách), druhý pokoj, kuchyň a předsíň olepeny tapetami. Mnoha tapetami.

Zajímavá byla i silná náklonnost těch lidí k tmavě hnědé barvě. Já byt viděla ještě částečně zařízený, obývák měli vybavený hnědým jekorem, hnědým peršanem z Kobercáren Náměšť nad Oslavou, Nositel Řádu práce, závěsy v barvě... no, řekněme, že to byla organicky světle hnědá. Fujtajbl. Na předsíni mi zbyl koberec v barvě kompostu za podzimního mrholení, který byl vyhozen bez přemýšlení, jestli by se k něčemu nehodil. Barva nebyla tak strašná, patina ano. Předsíň nadto byla obložena na tmavohnědo namořenými smrkovými špejloprkýnky, která byla v největší módě tak v roce 1983 a otapetována tapetami, které byly mramorované... hnědě. Druhý pokoj byl otapetován růžově a kuchyň žlutě, tapeta vypadala draze, byly na ní pastýřky a pasáčci v rokokových oděvech a ovečky s mašlema.

Problém byl asi tak v tom, že ti lidé neuměli tapetovat. Obkládat zdi taky ne, ani dřevem, ani dlaždičkami (pozn. kachlíky v koupelně byly krémové, s hnědými krajinkami). Vzhledem k tomu, že stav bytu vyžadoval důkladnější úpravy, ve fázi I. bylo rozhodnuto odstranit to, co nám působí duševní obtíže a zbytek vyřešit v létě. Takže se brigáda kapitalistické práce ve složení, já, máma, teta (jmenovaná důstojníkem přes dodávky kafe a mazaných chlebů, páč váží 40 kilo a neudržela by malířskou štětku), otec (utekl na služební cestu a zjevil se třetí den akce večer) a kamarádka, která dlela ve městě na konferenci, a když jsme domlouvaly, že u mě přespí, netušily jsme, že se budu stěhovat. Ta chudera přes den řešila odborné problémy a večer byla zatažena do akce. A tapety... tapety byly poctivé, dvojvrstvé, s plastickým tiskem a tak. Lepené disperzním lepidlem, ne tapetovým škrobem. Takže se nedalo dělat to, co má být se starými tapetami děláno, tedy provlhčit a sloupnout celý pás. Muselo se to škrábat po kouskách, a když náhodou šel utrhnout větší kousek, tak se zjistilo, že půl zdi je tapetováno svisle a půl vodorovně. A že pod tapetami jsou...

Tapety. Opět kvalitní, dvojvrstvé. Opět lepené kanagonem nebo jakým neřádem. A že pod těmito tapetami (byly růžové v pokoji, bledě modré v chodbě a v kuchyni) jsou...

Tapety. Laciné, socialistické, jednovrstvé, takže orýpání zabralo méně času, ale lepené ne škrobovým lepidlem, ale kanagonem. A pod nimi...

Na chodbě už konečně, sprosté slovo, omítka. Bohužel, většinou držela ne na zdi, ale na tapetách. V pokoji ovšem pod tapetami byla...

Ano, další vrstva tapet. Tyhle byly podle barevnosti někdy ze začátku osmdesátých let, ať byly lepené čímkoli, drželo to jako luteránská víra a i moje vcelku stoická a velmi spisovná matka klela jako dlaždič a pro toho, kdo tyto pestré vrstvy tvořil, měla nejslušnější výraz maniakální prase.

Je to sice poněkud monotónní, ale pod čtvrtou vrstvou byly také tapety. Špatně otrhané tapety v odstínech oranžové barvy (asi tak rok 1975, řekla bych, a pod nimi tyrkysovo-zelený model raných sedmdesátých, taky otrháno alespoň částečně. Bohužel, proč to tapetovači minulých epoch otrhali jenom trochu, bylo pochopeno, až máma vítězným škubem urvala plát tyrkysově a zeleně psychedelického papíru a spadla omítka na půli zdi.

Jako perličku bych ještě uvedla, že pod tyto tapety někdo lepil ještě jiné tapety, dochované pouze ve stopových množstvích, a ty byly podlepené novinami Pravda, oznamovacím orgánem Komunistické strany Sovětského Svazu. V záchvatu hysterie a vyčerpání jsem pravila něco o polním cvičení z archeologie a málem jsem skončila se špachtlí zapíchnutou mezi lopatkama.

(kapitolu záchod vynechám, tam byly vrstvy tapet proložené omítkou, nikdo neměl sílu se s tím smolit, takže tapety orvány částečně, ze stropu visel jakýsi cár, omítka silně odrbaná. Můj návrh vyřezat ve dveřích srdíčko a tvářit se, že styl kadibudka je pro koupelny to nejmódnější, co si dnešní snob může dopřát, se nesetkal s pochopením)

(také nenapíšu o tom, že s každou vrstvou tapet se vynořilo množství skobiček, hmoždinek a jiných úchytů na bůhvíco v celkovém počtu padesát tři děr v menší místnosti, pak už to přestalo pracovníky bavit počítat)

(pak jsme tedy spotřebovaly tři kila sádry na zaplácání děr po skobách a hmoždinkách a zarovnání největších nerovností. To už se z čirého zoufalství popíjelo a já jsem ve stavu, který spojoval alkoholové opojení a totální vyčerpání, díry sádrovala rukou, takže po mých nebohých prstech zůstávaly rozličné vlnovkovité linie)

Den třetí, kdy máma byla zoufalá, že tolik dřiny, a teď když je vymalované, vydrhnuté a vyházené, to vypadá jako horší pastouška, přišel otec, změřil to kritickým okem a pravil Ty zdi jsou teda fakt hrozný. Máma naštěstí měla zbytky příčetnosti, což po třech dnech strhávání tapet bylo docela kupodivu, takže řekla něco o špatné omítce a mezitím se otec rozhlédl po kuchyni, spatřil čtyři strhané ksichty a usoudil, že teď není chvíle na sarkasmus, ale na panáka, pak si nechal od mámy ukázat, co jsou lidi schopní nalepit na zdi, protože když máma byla ještě schopná humoru, schovávala kousky jako vzorky.

Rokokové pastýřky, hnědé mramorování z vrstvy I. v předsíni, jakési zelenohnědé kvítí z pokoje. Cosi s ptáčky a obláčky z kuchyňské vrstvy II., předsíň II. bylo hnědé kvítí na hnědém podkladě (jiný odstín hnědé, pochopitelně), pokoj II. bylo růžové cosi s abstraktními stříkanci. Otec v tomto bodě znejistěl u vědomí, že pokoj má šest místností, když se započte koupelna i záchod a v koupelně jsou přece kachlíky. Když došlo na pokoj III., to bylo tuším bledě modré a bílé, zeptal se, co je to za blbost. Máma se rozeštkala a vyrazila ze sebe něco o úchylovi na tapety. Dovyprávěla to teta, ta byla vcelku mentálně svěží.

Zbytek akce proběhl vcelku rychle, otec si sepsal papírek, co je potřeba udělat a zařídit, odebrali jsme se na lože, tedy, na karimatky a podobně a druhý den ráno přivezli nábytek včetně šroubmajstra, který z ikeáckých prkýnek ten nábytek sestavil a pak byla brigáda kapitalistické práce rozpuštěna a já bydlela.

Dokud nepřijel otec můj jediný dodělat nějaké ty drbky.

(pokud budete hodní, bude druhý díl: Můj nový byt znovu útočí)

Pěkný den přeje vaše čtenářka Gentiana s mottem Moje dílo je to nejlepší, zvoral to ten druhej.


Tedy uf.:)
To je tak jediné, na co se po přečtení zmohu.:) Jen by mě zajímalo, v kterém městě se to stalo, abychom věděli, kde se tapetový úchyl pohybuje! Nebezpečná odrůda!:) Jinak velice děkuji za příspěvek a těším se čtení druhého dílu.:)

Napište nám o svých kutilských zážitcích na adresu redakce@zena-in.cz! Odměníme vás!

Reklama