Námluvy

Na základní škole jsme to měly úplně jednoduché, hrozně tehdy frčely
papírové skládačky, něco na způsob ptáka se zobáčkem, který se navlékl na prsty. Zvenku byl papír pokreslený nejrůznějšími znaky a číslicemi a uvnitř rafinovaně nakombinovaná jména nás a našich spolužáků, těm jsme byly výhradně věrné – zobáček se několikrát otevřel a hned bylo jasné, kdo s kým ve třídě chodí. Ptáček rozhodl.

O několik let později jsme se ovšem přeorientovaly na „starší ročníky“ a trávily fůru času promenováním se na školní chodbě.  Vzpomínám si, že když měli naši vyvolení hodinu tělocviku, lezly jsme do jejich prázdné třídy a pátraly po důkazech, že je náš obdiv opětovaný, četly jsme si čmáranice na lavicích, prohlížely lístečky povalující se kolem odpadkového koše, hledaly,  jestli si o nás něco hezkého nepíšou… Nepsali. Nikdy se o nás totiž nedozvěděli. Chápete to?

Nechápali to ani moji rodiče -  tedy, ne že bych se jim s tím
svěřovala – jisté je, že ani naši profesoři neměli pro tyto aktivity příliš
pochopení, za to v mém případě dospěli k několika pětkám na vysvědčení, ředitelské důtce a podmínečnému vyloučení z gymnázia – zde musím podotknout, že mi to všechno bylo stejně celkem jedno, moje i neopětovaná láska mi za to stála…

A dneska? Nedávno jsem HO potkala, kolena se mi z něj už
nepodlamovala a byla bych si bývala docela hezky zavzpomínala, ale ta hrůza – vedl se za ruku s tehdejší spolužačkou ze třídy! A tak si říkám, že skládací papíroví zobáčci mají asi přece jen něco do sebe. Složit bych ho určitě ještě zvládla.  

Hezký den

Lucie


Milá Lucie, děkuji ti, děkuji. 

A pokud bude na téma flirtování, námluvy, svádění a harašení opravdu tak málo příspěvků, jak se to jeví teď, tak máš na dáreček od redakce opravu velkou šanci.

redakce@zena-in.cz

Reklama