Naše domácnost k tomuto dni prozatím nezaznamenala cokoliv, co by mělo naznačovat, že se „udějí“ Vánoce.

 

Jsem totiž melancholik, tedy typ lidské povahy, kterému většinou dochází pointa později, čímž chci naznačit, že 22. listopadu je do Vánoc přeci ještě daleko... Čekám totiž podvědomě na jisté signály – jmelí u stánků, stanoviště se stromečky, stánky s kapry, teploty pod nulou a sníh, Vánoce jsou v zimě a na konci roku, a basta!

 

Navíc se podvědomě bráním čemukoliv, co naznačuje byť jen malinko jakoukoliv davovou psychózu. Tedy i tu domácí v podobě domácího převratného úklidu. Mám stále v čerstvé paměti, jak maminka i babička v třeskutých mrazech máčely ruce v  kbelíku s horkou vodou a leštily okna, zatímco tatínek rozšroubovával rámy za hlasitého domlouvání zatuhlému spojovacímu materiálu. Ani dnes nedokáži dát logicky dohromady, proč se někdo v takové zimě trápí (ano, pro mne to trápení je). Již tehdy jako puberťák jsem zaujala postoj, že okna se tedy rozhodně dají mýt jindy, přesněji za teplejších klimatických podmínek, a že snad pohoda Vánoc nespočívá v ráchání rukou v rychlestydnoucí vodě a ve vyvětrání tak cenného a příjemného tepla. V mém přesvědčení mne ještě více utvrdila jedna paní, jež balancovala na parapetu, aby směrem do ulice pořádně vydrhla rámy, jen jsem kroutila hlavou. Takový hazard s vlastním životem! (bez ironie).

 

Neřadím se bohužel ani mezi pekařky vánočního cukroví, které na vánoční stůl vysází nepočítaně druhů. Péct umím, baví mne to, ale jak jsem napsala, jaksi mi dochází dost pozdě, že by se nějaké upéct mělo, aby se mohlo skvět na našem vánočním stole :-). Situaci zachraňuje moje maminka, která již tradičně po několik let peče cukroví vytlačované strojkem, dále podvodnice a nepečené, a která po své mamince převzala štafetu slepovaných lineckých (mazání marmeládou mne baví), pracen (které babička dělala rozhodně jinak, než se má, a troufám si říct, že proto mi asi tolik chutnají, neboť v nich není ani stopa skořice) a vanilkových rohlíčků. Poklonu musím vyseknout manželově mamince, která každý rok s láskou tvoří 15 druhů vánočních cukroví, na něž se těší můj muž, to víte, tradiční chutě jsou tradiční zažité chutě, takže „naše cukroví“ je jen takové něco jiného navíc, zatímco to maminčino je to nejlepší (bez ironie).

 

Uvědomuji si jen jedno, a to, že cosi v tom svém tichém protestu časem přehodnotím. Začínám si pomalu a nenápadně uvědomovat, že dítě leccos změní a že nechci naši holčičku ochudit o tu nádhernou vůni pečeného cukroví rozprostírající se po celém bytě a že se vlastně moc těším, až budeme spolu připravovat to naše cukroví. Navíc jí přeci také musím předat něco z tradic Vánoc, aby vůbec věděla, proč se slaví a co se dělá.

 

Letos tedy stále pod heslem „Znovu v pohodě“,  i když...

Reklama