Reklama

 

Když jsme koupili domek - přesněji - takovou menší zemědělskou usedlost, rozhodli jsme se, že ji koupíme i se zahrádkou. Podstatným argumentem byl vinný sklep a 160 hlav révy, ze které víno sami vyrábíme. To jsme ovšem netušili, co je to za zač.

Prvním rokem to bylo takové zvláštní - o koupi domku se jednalo od července, ale prodej se uskutečnil až v září, takže meruňky a švestky přišly vniveč. Hrozny ne, ty byly na keřích a bylo nám důrazně sděleno, že na ně nesmíme ani sáhnout, protože se o ně bývalí majitelé starali, dávali postřiky a podobně a tedy jsou jejich. Když byly „jejich" ještě koncem října, kdy už mělo být dávno sklizeno, dohodli jsme se se sousedem, hrozny posbírali, on je zvážil a vylisoval... s tím, že budou-li se bývalí majitelé ptát, tak dostanou buď hotové víno, nebo peníze za hrozny. Nechtěli nic - přesněji jim to bylo zcela jedno. Ovšem jak s vinicí, tak se zbytkem pozemku se muselo něco podniknout. Nějakou dobu jsme pátrali, kdo by nám mohl pomoct, až jednou jsme přijeli, já otevřela branku na zahrádku - a zapadla po kotníky do čerstvé oranice. Zahrádka se sama od sebe poorala. V březnu se sám od sebe ostříhal vinohrad, pak se i vyvázalo... kdo tam tehdy hospodařil, to netušíme dodneška.

A v květnu, těsně po stěhování, mě odlapil soused. „Vy na té zahrádce nic nemáte? Ani zemák?" vyptával se smutně. „Ne, nemáme, máme rozestavěné a nestíháme," řekla jsem mu po pravdě. To jsem ovšem neměla dělat. Za dvě hodiny nám ležela před brankou kabela s bramborama na sadbu. A pak se ještě „samy od sebe" objevily na prahu sazenice cuket - čtyři. Na moje argumenty, že jsme jen tři a mladej se nepočítá, protože přes léto není doma a přes zimu jí ve škole a tedy to nespotřebujeme, nebraly zřetel. Vyměkla jsem a zeleninu nacpala do země... a to jsem neměla dělat. Celá vesnice s napětím sledovala, jestli se o sadbu budeme starat. Nestarali. Nebyl čas a bohužel ani nářadí - obyvatelé našeho krásného paneláčku mi ještě na rozloučenou ukradli ze zahrádky všechno, co ukrást šlo.

Do podzimu jsme to jakžtakž vydrželi - s občasnou výpomocí kamarádova tatínka, který za cigarety okopal všechno, co se mu zdálo k okopání vhodné - a pak se nám zahrádka pomstila. Cukety rostly mnohonásobně rychleji, než jsme je stačili rozdávat a brambory měly krásnou nať, krásné květy a pod zemí každá asi tak lopatu hlíz velikosti hrášku.

Jenom ta vinice už byla asi smířená se vším a rostlo na ní spousta hroznů... takže jsme na výstavě vín zabodovali.

Další pokus o zahradničení se proto konal na dvoře, který je obehnaný vysokou zdí. Půda tam je černá, kyprá a vlhká, takže obdělávat jde dobře. Bohužel jakýkoliv pokus vypěstovat tam něco náročnějšího, zatím vždycky narazil na dva úhlavní nepřátele - psy a sekačku trávy. Po roce jsem pochopila, že pěstovat tam cokoliv, co nelze třikrát do roka přejet sekačkou a upravit nakrátko je odsouzeno k nezdaru a omezila jsem se na cibulky, hlízy a podobně. To jsem ještě netušila, že na dvoře je spousta žab. A žáby psům chutnají. Chutnají jim dokonce tolik, že kvůli nim podrývají studnu a vyhrabávají díry, které by jim stavitelé pražského metra mohli závidět. A když narazí na cibulku, nejlépe tulipánovou, tak zkusí žábu na cibuli. Znáte? Chytíme žábu, položíme ji na cibuli, skousneme a překousnutou cibuli vyplivneme... pes, kterému čučí z huby tulipánové listí, patřil loni na jaře k mým nočním můrám. Ozdobný česnek sežrali beze zbytku - zjevně tuší, co je pro ně dobré...

A tak letos mám pokus číslo tři: poryla jsem kousek zahrádky u zdi, sousedící se dvorem a zasadila tam ty cibulky, které jsem zachránila. Kvetou! Po těch dvou letech, kdy to vypadalo, že neporostou ani kopřivy, mám vlastní kytky z vlastní zahrádky... manžel se včera večer zahleděl na kytku tulipánů, jako by to viděl poprvé v životě, a pak pravil: „Sakra, to tam fakt roste? A kde, proboha???" Mám vážné obavy, že už vím, kudy vede čerstvý výkop na přípojku vody do sklepa...


Pajda



Milá Pajdo,
to jsem fakt nevěděla, že psům chutnají žáby...
A jen tak mimochodem, moc hezký příspěvek