Reklama

Již jsem jednou psala článek, jak jsem si vybojovala, že nepůjdu studovat, ale učit se prodavačkou.

Nástup na učiliště byl tak nějak trochu jiný a konečně jsem se zbavila základní školy. Učení mě bavilo, ale přece jenom práce za pultem, to bylo ono, to, na co jsme si již jako děti hráli. Být ve styku se zákazníkem, umět mu poradit, když občas nevěděl sám, co si má koupit, alespoň nás k tomu vedli a dosti přísně. Ne jako dneska, když prodavačka ani neví, co vlastně prodává, a pokladní je nevrlá, až přímo nepříjemná, co vlastně obtěžuji.

Dva roky jsem se učila na Kladně a do třetího ročníku jsem přešla do Prahy z důvodů stěhování celé moji rodiny. Radost jsem neměla, ale co jsem mohla dělat, musela jsem.
Tím pádem zde také bylo zcela jiné prostředí, jiné kamarádky, pochopitelně jsem se svorně ke všemu, co navrhly, přidala.

Jeden z návrhů zněl, že poslední odpolední hodinu budeme utíkat z jistého předmětu, který se známkoval pouze do pěkně vypracovaného sešitu. Původní dohoda zněla, že všichni, ale obyčejně pár dívek zůstalo ve třídě a my další den mohly vše od nich opsat. Jeden týden utíkaly, druhý zůstávaly a různě se střídaly. Učitelé nás samozřejmě nechávali, pokud jsme byly ve škole, oznámkovali a my byli v klídku, ale…

Pár dní před koncem školního roku a závěrečnými zkouškami, to bylo nadělení. Písemné a praktické nás nechali udělat, ale k ústním nás nepustili a dali nám za 5. Na naši odezvu, že máme v sešitech známky vesměs výborné - nezájem. To jsme potom litovaly.

Nedalo se nic dělat, opravné zkoušky budou 23.8.1968. Ovšem koho by napadlo, co bude následovat?

Jak většina z Vás zná a ví, 21.8.1968 nás okupovala ruská vojska. Po všech útrapách a strašné náladě jsme se do školy dostavily s hrůzou, zda tam vůbec někdo bude.

Byl tam náš vynikající učitel, ředitel, zástupkyně, pochopitelně všichni smutní a bez nálady na nějaké učně, kteří chodili za školu. Dali nám vybrat, zda v této situaci nechceme dobrovolně za 4 a bude věc vyřízena. Samozřejmě, že jsme souhlasily. Uvařili nám kávu, poseděly jsme s nimi, probíraly celkovou situaci.

Popřáli nám hodně štěstí do života, my jim též a rozešli se do smutných pražských ulic plných tanků a ruských vojáků.

Věrulinka