Česká Herecká asociace ochraňuje kolem 900 umělců z celé republiky. Ne všichni čeští herci jsou organizovaní, takže hodně zaokrouhleně připadá kolem 1000 herců na jednu malou ČR. Je to moc nebo málo?

Ne každý se proslaví v celostátním měřítku. Těch známých, populárních, propíraných je tedy v podstatě jen zlomek.

Mezi těmi ostatními je však spousta talentovaných, dobrých ba vynikajících herců, kteří si prožívají tu svou regionální, „malou“, ale stabilní popularitu. Prostě ve městech, kde působí, se o nich velmi dobře ví.
 
Patří k nim i výborná herečka, se kterou se známe – no to je děs – víc, než čtvrt století.

JAROSLAVA ČERVENKOVÁ, jedna z opor činohry Jihočeského divadla by mohla z fleku – a se ctí - nastoupit na kterákoli pražská divadelní prkna.

Potkaly jsme se, když jsi končila pražskou konzervatoř. Kolik lidí z vašeho ročníku takzvaně „vešlo ve známost“?
„V ročníku nás bylo kolem patnácti, ale spousta už divadlo nedělá. Kdo se proslavil? Ťulda Brousek, Vlasta Žehrová a především Dáda Patrasová, ale ta spíš v show businessu než herectvím.“

Vzpomínáš si ještě na svoje divadelní ideály z doby, kdy jsi nastupovala do Budějovic?
„V poslední době si spíš často vzpomenu na jeden zážitek z konzervatoře, protože už po několikáté koketuju s myšlenkou, že herectví je povolání nedůstojné dospělého člověka.“ /smích/ „Protože na tebe furt někdo někde řve, jak na parchanta. Přece jenom v určitým věku už je to neúnosné!“ /pořád ještě smích/

Ale na tebe přece režiséři nikdy neřvali!
„No né, na mě jsou docela vlídní, ale člověk pořád musí něco dokazovat. Nastoupíš do komedie a po třiceti letech znova a znova dokazuješ, že máš nárok. Ale abych se vrátila k té školní vzpomínce… Když jsem nastoupila do prváku na konzervatoř, tak jsme měli napsat, co od té školy, potažmo od hereckého života vůbec, chceme. Já už nevím, co jsem tam tehdy vytvořila, ale ten stránkovej elaborát končil slovy: ...chci odejít třeba do nějakého malého, oblastního divadla a hrát a hrát a hrát… Profesor Lukeš se na mě tehdy otočil a povídá, TAK VÁM SE TO SPLNÍ! A měl pravdu.“

No jo měl pravdu, pan profesor. Ale mě zajímá, jestli jsi při tom hraní a hraní a hraní byla šťastná. Když se ohlédneš zpátky, jsi spokojená?
„Ve vlnách. Jsou období, kdy je to dobrý, pak zase úplně propadnu pocitu, že to vůbec nemá smysl. Souvisí to jednak s lidmi, kteří kolem mě vytvářejí určité situace, a zároveň s tím, že i v člověku samém jde všechno v takových zvláštních vlnách. Ale k jedné věci jsem došla stoprocentně - život se nesmí podřizovat divadlu. Divadlo se musí podřídit životu. Abych řekla pravdu, dokonce teď uvažuju o jedný takový životní výzvě. Říkám si, že ještě nejsem tak stará, abych nemohla to herectví úplně vyměnit, nebo ho zkombinovat ještě s něčím jiným.  A kdybych měla pocit, že mě jiná práce baví, tak bych to divadlo možná i vyměnila. Nakonec, užila jsem si ho už dost.“

A nejhezčí období? Představení na která ráda vzpomínáš?
„Nejhezčí role jsem měla kolem čtyřicítky… Dvojhlavého orla, Dámu s kaméliemi, Věc Makropulos, jedna z mých nejkrásnějších rolí byla v Baladě o smutné kavárně… dneska hraju role od třiceti do šedesáti let, ale co si budeme povídat, ženská v padesáti u divadla, to už není žádná sláva. Těch rolí prostě ubývá. Jsou lidi, kteří by se případným odchodem trápili. Já ne.“

A kdyby ti teď někdo nabídl angažmá v nějakém skvělém pražském divadle, přijala bys ho?
„Teď už ne. Kdyby mi to nabídli před deseti lety, tak bych o tom možná uvažovala, ale ani tehdy jsem nějakou intenzivní potřebu změny necítila. Ale dneska už bych nešla určitě.“

Jarko, já vím, že není slušné se takhle ptát, ale když už se známe těch sto let… Zajímalo by mě, kolik člověk, po osmadvaceti letech u divadla vydělává?
„No, mám za to, že jsme malinko pod průměrnou mzdou. Zrovna u nás to není nejhorší, jsou profese, které jsou na tom ještě mnohem hůř. Ale pokud je na jeden plat člověk sám s dítětem, k vyskakování to moc není. Jsme na tom přibližně stejně jako pražští kolegové, ale máme míň možností si přivydělat. Reklamy, dabing atd.“

Vypadá to, že se od tebe nějak přehnaně optimistických komentářů nedočkám. Ale poslouchej, kdyby ti bylo ještě jednou dvacet let, vybrala by sis znovu herectví?
„Kdyby mi bylo dvacet v dnešní době, tak bych si to nevybrala. V tehdejší době bych si to vybrala znovu, protože tahle volba znamenala svým způsobem cestu k určité svobodě. Dneska je  spousta možností a k divadlu člověk musí mít povahu. Minimálně jde o ty ambice a těmi jsem nikdy příliš neoplývala.


  

Reklama