Dneska už jsem v debatách psala svých několik otřesných příhod s Romy. Záměrně píši Romy, protože těch pár slušných, které znám, si říkají cikáni a nestydí se za svůj původ. Bohužel, delší dobu jsem bydlela v Mostě, Chánov nedaleko, a tak se na tuto menšinu dívám spíš negativně, diskriminace naruby na tom také nese svou část viny.

Zapátrala jsem v paměti a vynořila se mi poznámka, kterou jsem utržila ve třetí třídě. Do školy s námi chodil mrzáček, chlapec po obrně, chodící o berličkách. Mimo něj také jeden Rom, který mu neudělal nic dobrého. Když jsme se jednou v šatně převlékali, podrazil tomuto chlapci berličky a ještě je odkopl tak, aby na ně nemohl dosáhnout, z toho, jak se pro ně plazí, měl hroznou legraci.

V tu chvilku jsem měla rudo před očima, a i když jsem byla o hlavu menší než on, pustila jsem se do něj tím, co jsem měla v ruce. K jeho škodě to byl pytlík na přezůvky... Jen dodám, že byl na gumě, a já nosila do školy dřeváky. :o))) Ano, pak už o sobě mohl říkat, že je barevnej, hrál od modré po zelenou, snad všemi odstíny, na které si vzpomenete, já dostala poznámku „Mlátí svého spolužáka po obličeji dřevákama". Do dneška ji má táta schovanou.

Pak přišla dospělost a podstatně vážnější střety, ty už jsem dnes popsala v debatách pod články. Na druhou stranu ale vidím i to, jak těžké to mají ti slušní právě díky tomu zbytku.

Známá mých rodičů, velmi slušná vysokoškolačka, nemůže mít děti, a tak adoptovala tři romské. Když jsme s nimi někam jeli a já viděla, jak při pohledu na ně každý uplivne, zkontroluje peněženku a občas si neodpustí jadrný komentář, říkala jsem si, jak snadné musí být podlehnout a prostě být takový, jak všichni předpokládají.

Dnes jsou již tyto děti dospělé... dvě  z nich se úspěšně zařadily do společnosti, doktorka a právník, třetí přes všechnu snahu skončil v base, kradl, přepadával, okradl i adoptivní rodiče.

Nejčerstvější zkušenost mám z doby před čtrnácti dny. Cestovala jsem vlakem do Mostu, kočárek s prckem, tašky. Z vlaku mi s kočárkem musí někdo pomoct, ale byla jsem klidná, jelo dost mužských z práce. Jak moc jsem se spletla jsem zjistila na konečné... ani je to nenapadlo, jediný, kdo mi nabídl pomoc, byl zrovna cikán, ještě mě upozornil, že mi upadla kabelka, kdyby to neřekl, nevšimla bych si a mohl si ji vzít. Takže přes všechen negativní postoj je „bít či nebít" opravdu otázka.

Z_U_Z_U


Tak by mě zajímalo, jak to ve skutečnosti je. Kolik kladných a kolik záporných? Třeba v procentech. Devadesát ku desíti? Nebo jinak? Nejsem s to to odhadnout. Ale situace je opravdu tristní, zdá se.

Reklama