V pohodě chodíte do práce. Ráno pozdravíte nadřízeného. Odpoví oblíbeným fórkem. Víte, co můžete od koho očekávat, jak si váš šéf představuje vaši práci, v kolik ji máte odevzdat, na co si dát  pozor, co má a nemá rád atp. V klídku odpracujete den a už se těšíte domů. Pak vám to milý zařízne jediným slovem: „Končím!“

V ten moment je vaše jistota v podstatě bezstarostného pracovního nažívání takříkajíc v pytli. Samozřejmě se bavíme o druhu šéfa, kterého se nechceme zbavit, a tedy jeho úmysl nechápeme jako vězeň amnestii.

Koho nám sem strčí?

Hlavou vám proběhne katastrofický scénář nějakého feudála, který s nástupem do vyšší funkce v rámci revitalizace neduživého ega převorá, na co přijde, změní pracovní dobu, postupy, systém a nevynechá ani cedulky na dveřích toalet. Ve vaší doposud klidné duši se rozvalí nejistota. A co když mu budu vadit? Co moje židle, na které se tak dobře vegetovalo?

Jo jo. Fakt, že nám někdo bude chybět, zpravidla poznáme až ve chvíli, kdy o něj přijdeme.

„Jsem horší než zlej!“

ok„Nyní vám předvedu, jak to bylo, než bylo zrušeno otrokářství.“ Zajímavěji se vám nový šéf snad ani nemůže představit a rychleji a efektivněji způsobit rozsáhlý otřes mozku a vůbec celé CNS.

Ruce se vám klepou tak, že riskujete, že se při česání umlátíte hřebenem.

Zajdete ke svému lékaři a necháte si napsat tři kila Neurolu, kterým pro několik dnů nahradíte tolik oblíbenou žvýkačku.

První porada

Na první poradu, logicky v jiném termínu, než byly ty předchozí, se vybavíte vedle sedativ i Endiaronem.

Strašně si přejete nového „otrokáře“ nenaštvat, aby neměl důvod mrskat bičem vaše rozklepané pozadí. Nepodaří se.

Díky osudu a řidiči kamionu s kládami, který vám zpříjemní skoro celou cestu, byste v termínu nedorazili zbylé kilometry ani tryskáčem.

Píšete tedy každých pět minut SMS v naději, že na levé straně hrudníku nového šéfa umístila příroda srdce.

Pompeje? Ne, firma!

noDorazíte o půl hodiny později s výrazem odsouzence k smrti. Sledováni soucitnými pohledy šťastnějších kolegů hledáte očima volné místo.

Zbytečně. „Židli nehledej, pranýř je támhle,“ zní ortel.

Při úklonu vezmete čelem koberec a doufáte, že darovaným melounem přebijete švestičky kolegů.

Z porady, na které jste došli přesvědčení, že Pompeje jsou proti novým pracovním podmínkám jen roztomilý mejdan, odcházíte zakoupit konopnou oprátku.

Z knihovny doma vytahujete dílo „Slzavé údolí“. Dopis na rozloučenou se podepisuje vlevo.

Ještě že to není náš případ!

To byl hrozný, smutný příběh, že? Zatlačte slzu, to byla fikce. Náš nový šéf je totiž dobrota sama. Jeho přístup je víc než empatický, je to hotový filantrop a lidumil. Tento muž, ač to sám nepřiznává, není schopen minout bez povšimnutí jedinou kostelní pokladničku, a u krtečka slzel. Nevěříte?

Anketní otázka : Jak jsi spokojená(ý) s novým šéfem? V čem se liší od předešlého? Stýská se Ti?

eEva S.: Mohlo to dopadnout i hůř.  Ze začátku nasadil tempo poněkud hektické, ale srovnává se to. Ze starýho šéfa jsem neměla strach, ale takový přirozený respekt zase jo. Stýská se mi moc.

Když jsi s někým, koho máš ráda, pět dní v týdnu a najednou je pryč, tak to nelze nechat bez povšimnutí.

koKlára M.: Přestože jakékoli změny nenesu moc dobře, s „novým“ šéfem jsem spokojená, jelikož pro mě nový v podstatě není.

Začínala jsem na ženě-in pracovat jako jeho asistentka, takže pro mě byl vždycky tím, kdo velí a koho automaticky poslechnu.

Na jeho rozkazy jsem zvyklá a to, že je podstatně víc „hrr“ než náš bývalý šéfredaktor Pavel, mi vyhovuje a nebojím se ho, protože jsem na velkou autoritu zvyklá z domova od dětství.

Na Pavla ale budu vzpomínám ráda, protože, jak už jsem psala jinde, to byl určitě ten nejmírnější a nejchápavější šéf pod sluncem.

Každý přístup má zkrátka svá pro i proti, ale nejdůležitější pro mě je, aby byl můj šéf „taky člověk“, což oba, bývalý i současný, splňují.

Jakub D. K.: Čekal jsem, že to bude horší. A zcela stoicky dodávám: Každý má svá pro i proti. Už jsem vystřídal tolik zaměstnání, že stesk po šéfovi není něco, co bych vnitřně prožíval - lidi přichází a odchází.

po

Inu, co dodat, snad jen že ti, kdo se v anketě nevyjádřili, to neudělali jen proto, že si právě zkouší novou obuv. Je jednou v týdnu povinná. Je ze Španělska. :-)

 

Reklama