Čtenářka Suzanne časem začala přibývat na váze, a když se jednou podívala na fotografie z dovolené, rozhodla se začít chodit. A kam to vedlo, si přečtete níže. Děkuji Vám Suzanne za Váš příspěvek. To, co děláte. je skvělé. Já sice jezdím na závody, ale nevadí mi být ani poslední. Běhám pro radost svou i ostatních. Nikdy nikoho nepředběhnu za cenu, abych ztratil úsměv na tváři…

Milá redakce, 

nejdřív jsem začala psát komentář pod článkem Kláry Křížové, ale když jsem viděla jeho délku, raději to posílám takhle. 

Jako dítě jsem se věnovala gymnastice. Bydlela jsem na vesnici, takže trénink to nebyl právě vrcholový, ale docela nás to bavilo a já jsem občas přinesla domů i nějakou tu medaili. A když už jsem se tedy hýbala, tak jsem naši vesnickou školu měla párkrát reprezentovat i v běhu. Jak já to nenáviděla! Po půl kole na oválu „Dukla“ mě píchalo v boku a dobíhala jsem mezi posledními. Na střední škole jsem přestala sportovat úplně a jediné místo, kde jsem byla ochotná se potit, byla zábava nebo diskotéka. Později jsem začala tančit folklórní tance, ale sport jako takový mě prostě nebral. 

Léta plynula a já jsem tak nějak pěkně zblahobytněla. Ano, občasná dieta to spravila, nárazová období návštěv aerobiku jakbysmet, ale po čase jsem se zase vrátila do své kypré blahobytnosti. Nijak mi to nevadilo, však jsem to uměla nosit! Jenže pak jsem se vám podívala na nějakou fotku z dovolené a zhrozila jsem se. Tohle že jsem já? Moje přitažlivá kyprost se plíživě změnila v obezitu. Ne, tlustá jsem ještě nebyla, to byste mě urazili. Ale nějak to přestávalo být pěkné. 

Kdesi jsem si přečetla, že je dobré začít chůzí. Dokonce i hůlky jsem si na to koupila. Vybavila jsem se nahrávkami rytmické hudby osmdesátých let a za zpěvu „želva, želva, želva se mááááá“ a „my máme prima rodiče“ jsem se vydala po okolí. Ty hodiny byly dlouhé. Zakoupila jsem hrudní pás a měřič tepu, stáhla chytrou aplikaci do mobilu a začala se pozorovat. Najednou byla zábava! Jenže tepová frekvence se už nenechala rozhýbat tak snadno, takže jsem občas začala poklusávat. Neustále jsem u toho sledovala, co mi dělá tep. Najednou jsem si dávala mety - ještě sto metrů, ještě kilometr, ještě deset minut. A pak jsem jednou zjistila, že jsem uběhla sedm a půl kilometru v kuse. Za hodinu. Nepíchalo mě v boku, nebolely mě nohy, neměla jsem odřené hrdlo... probůh, mně to dělá dobře!

No a takhle jsem začala. Po čtyřicítce jsem zjistila, že běžím a líbí se mi to. Někdy sedm, jindy deset kilometrů, někdy i víc. A jednou jsem takhle byla sama doma, a že si dám jen tak půlhodinku. Měla jsem ale chuť ještě běžet. Byl hezký letní večer a mně se chtělo běžet dál. Nakonec ta moje chytrá aplikace napočítala 21 km a já byla v sedmém nebi. 

Moje časy nejsou nijak excelentní, takže jsem se ještě neodhodlala přihlásit se na nějaký ten závod. Běhám pomalu, ale jistě. A to, že vůbec běhám, že jsem překonala vlastní lenost a změnila životní styl, to beru jako vítězství ducha nad hmotou. 

Suzanne


Co vy považujete za vaše největší vítězství?

Pište mi to na redakční e-mail:

redakce@zena-in.cz

A já jednu z vás odměním, koho se dovíte dnes v 16 hodin. Čím? Opět nějakým překvapením. Snad na něj také dlouho nezapomene!

Reklama