Reklama


Milé Ženy In,

Co se týká změn, sehrály v mém životě už jistě velkou roli. Věci, které jsem si kdy velice dobře rozmýšlela, mi nijak zdárně nevycházely, když jsem ale někdy jednala (pro někoho možná velmi neuvážněně) bez rozmýšlení, většinou se mi to povedlo ještě lépe, než jsem čekala.

Změn jsem zažila hodně, ale opravdu velké jen dvě, v obou případech to byly změny velmi radikální a opravdu ze dne na den.

První takováto změna se stala v době, kdy jsem už nějak nenacházela sílu na obyčejné věci, žila jsem tři roky s přítelem ve vztahu, který se ani vztahem snad nazvat nedá. Ještě než jsme spolu začali chodit, věděla jsem (bohužel jen z jeho jednostranného vyprávění), jak těžký má život - nevycházel s nikým z rodiny, mělo se mu narodit dítě s holkou, co jí skoro neznal (a ani spolu nikdy nechodili), nemohl sehnat práci, protože nedodělal školu a já mu zkrátka chtěla pomoci.
Dnes vím, jak jsem byla strašně naivní, ale on uměl "mluvit" a já ho měla za chudáka. myslela jsem si, že mu zkrátka pomůžu se z toho všeho dostat a naučím ho žít tak nějak jinak... normálně.
Nebyla v tom láska, alespoň z mé strany ne - spíš soucit, ale on se na mě tak zafixoval, že se to nedá snad ani popsat někomu, kdo nikdy něco takového nezažil.
Přítel se ze začátku opravdu snažil, ale to trvalo tak půl roku, pak mě začal postupně tahat ke dnu a já nevěděla, co dál.
Bylo by to na dlouhé vyprávění, ale o tom dnešní téma není, tak to trochu zkrátím.
Po třech letech jsem soucit potřebovala spíš já, dělala jsem od rána do večera (přítel ne, protože přeci nemohl sehnat práci), před vánoci jsem chodila ještě na brigádu, neměla jsem čas vůbec na nic a vnitřně jsem se užírala.
K tomu jsme bydleli u mých rodičů, kde už po takové době taky nastávala "ponorková nemoc".
Vztah s rodiči už taky vzal za své a tak jsme tak nějak vedle sebe přežívali.
Nedostala jsem se do kina, ke kadeřnici, nikam. Věděla jsem, že s ním nevydržím - začala jsem ho nesnášet, mnohokrát jsem mu balila už skoro hystericky věci, ať zkrátka "táhne", on ale vždy sliboval, brečel, ukecával a když nepomohlo ani to, tak vyhrožoval, že si něco udělá a já v té době byla přesvědčená, že by toho byl schopen. Tak to vždy zase utichlo.
Už mi hodně docházela trpělivost a když se mě před vánoci zeptal, zda mu můžu dát peníze pro mě na dárky, myslela jsem, že zešílím. Vydržela jsem to ještě tak dva měsíce, pak ale pohár trpělivosti přetekl a já si řekla radikální dost, věděla jsem, že už ani ze soucitu s nikým být neumím, že už nechci práci, která mě nebaví, že už nechci žít s rodiči, které mám sice hodně ráda, ale že už zkrátka nemůžu.
Nevím, kde se to ve mě vzalo, byla zima a já seděla na lavičce v parku a brečela, v tu chvíli mi zavolal kamarád, kterého mám už z dětství a na všechny mé stížnosti o nespravedlnosti světa mi jen suše odpověděl: "Jestli chceš, tak přijeď".
A i přesto, že od sebe bydlíme skoro sto kilometrů, já v tu chvíli věděla, že mám vyhráno, že končím a začínám.
Rychle jsem šla domů, zabalila pár věcí do tašky pro sebe na pár dní a snad v pěti minutách sbalila všechno přítelovo, mamce jsem řekla, že si beru dovolenou a odjíždím a až si přítel přijde pro věci, že je má sbalené na chodbě, šéfové jsem zavolala, že končím (v tu chvíli mě nezajímala žádná výpovědní lhůta a nic a jelikož moje nadřízená byla fajn ženská, nenapsala mi nic ani do zápočtového listu). Přítel mě odchytl u autobusu, ve spěchu jsem mu řekla, že končím, odjíždím a rodiče mu dají věci.
Byl tak zaskočen, že nevěděl, co se děje, tak tam stál, nechápal a já odjela.
U kamaráda jsem zůstala pár dní, sehnala jinou práci, malý podnájem a rok jsem si jen užívala svobody.
Samozřejmě rozchod neproběhl jen tak lehce, přítel znovu sliboval, brečel, volal každou půlhodinu a zase vyhrožoval, jenže já se cítila tak silná a tak se mi ulevilo, že už jsem se mu jen smála, a na jeho výhružky, že si něco udělá, jsem mu s klidem odpovídala, že je to jen jeho věc.  Už mě ale nezlomil, i když vytrvale uháněl čtyři měsíce! Vrátila jsem se  do své původní pohody, peníze jsem měla jen pro sebe, chodila jsem kam jsem chtěla a i rodiče byli šťastní, že se vše změnilo.

Po roce a něco, kdy jsem zase jednou přijela k rodičům na víkend, jsem se seznámila se svým současným přítelem, přišla oboustranná veliká zamilovanost. Jenže já bydlela sto kilometrů od Prahy, kde jsem měla podnájem, práci, přátelé a já po deseti dnech, co jsme se znali, jsem věděla, že je to ten, kvůli kterému klidně všechno hodím za hlavu.
Rozvážliví lidé by nade mnou už po několikáté (a teď asi ještě mnohem víc) spráskli ruce, ale já udělala nejšťastnější rozhodnutí.
Došla jsem do práce a ukončila ji, zavolala majiteli bytu, že končím, ale že za sebe seženu náhradního nájemníka (a to jsem udělala, i když to samozřejmě nešlo hned) a s taškou jsem odjela zpět k rodičům. S přítelem jsme si skoro hned pronajali malý byt a jsme spolu stále a šťastni, po dvou letech se nám narodil syn, nyní stavíme dům a svému dvouletému uličníkovi plánujeme sourozence.

A radikální změny? Myslím, že těch už bylo dost. Co myslíte?

Barbora


Milá Barbora,

som rada, že ste urobila zmany, ktoré nie len Vás urobili šťastnou.

Myslím, že základom radikálnych zmien je vnútorný pocit, ktorý ukazuje riešenie. I ja mám skúsenosť, že mi vychádzajú veci, ktoré si neplánujem. Jednoducho počúvam svoj vnútorný hlas... A to sa týka predovšetkým partnerských vzťahov :-)   

Krásny deň :-)