Reklama

Jana s Karlem se vzali po krátké známosti. Oba byli rádi, že se ve věku třicátníků šťastně našli a oba měli stejné přání. Založit rodinu a v poklidu prožít život pospolu.

 

Karel měl za sebou neblahou zkušenost. Jeho minulá přítelkyně zemřela a on se s touto otřesnou životní zkušeností dlouho vyrovnával. Jana měla velké pochopení, a teprve když si byla jistá, že ona je pro něj tou pravou a že nezastává pouze jakousi roli náhradnice, přistoupila na jeho žádost o její ruku. Vše bylo v pořádku.

 

Karel si občas zašel do hospody mezi dlouholeté kamarády, do jejichž party patřili mnoho let se svou minulou přítelkyní. Právě oni mu tolik pomohli, když mu bylo nejhůř. Byli to zkrátka jeho dobří přátelé a on neviděl důvod, proč se jejich společnosti vzdávat.

Jana je měla svým způsobem ráda. Jelikož to byli často svobodní lidé, trávili hodně času popíjením v hospodách, ale také jezdili často na výlety a společné dovolené. Vždy byli veselí a Karel mezi nimi pokaždé pookřál.

Většinou ho ale nechávala, ať za nimi chodí sám. Hospody neměla moc v lásce a měla své kamarády a jiné zájmy. Říkala si, že nějakou svobodu mu i po svatbě přeci jen nechat musí.

 

O rok později ovšem změnila názor. Karel sice dodržoval domluvené pravidlo, že za kamarády půjde maximálně dvakrát týdně, ale chodil domů čím dál tím později. Jana také došla k závěru, že by toho chození do hospod a pití mohl nechat, když chtějí mít dítě. Nabyla dojmu, že Karel pije čím dál tím víc, a začalo jí to vadit.

 

Na jeho výlety do hospod zkrátka změnila názor. Také ona totiž neměla ty nejlepší zkušenosti. Její bývalý byl alkoholik a právě kvůli tomu se s ním rozešla. Karlovi o něm nikdy nevyprávěla, jelikož ten nikdy nedychtil dozvědět se něco z její minulosti. Tušila, že na její bývalé známosti žárlí.

 

Jednoho dne došlo v jejich domácnosti k následujícímu rozhovoru.

 

Jana: "Karle, chtěla bych, abys přestal chodit do hospod za kamarády."

Karel: "Proč ti to najednou vadí? Vždyť jsem tam chodil vždy a víš, jak mám ty lidi rád."

Jana: "Změnila jsem názor. Piješ čím dál tím víc a já nechci, abys chodil domů opilý."

Karel: "Ale já to nechápu, vždyť jsme o tom mluvili a dohodli se, že si tam zajdu nejvíc dvakrát týdně! A to přeci dodržuju!"

Jana: "Já vím. Musím ti říct něco ze své minulosti. Můj bývalý přítel byl alkoholik…"

 

Jana Karlovi vyprávěla zkušenosti s alkoholikem a Karel takto lépe pochopil její dnešní postoj k němu. Nakonec se dohodli..

Karel omezil chození do hospody na minimum a s přáteli se snažil scházet také o jiných příležitostech. V létě s nimi jel na výlet na kolech a občas se za nimi zastavili i s Janou na návštěvě doma. Dobře to dopadlo, domluvili se a problém vyřešili.

 

Rozhovor také ale mohl vypadat zcela jinak.

 

Jana: "Karle, chtěla bych, abys přestal chodit do hospod za kamarády."

Karel: "Proč ti to najednou vadí? Vždyť jsem tam chodil vždy a víš, jak mám ty lidi rád."

Jana: "Když přijdeš domů, tak to z tebe táhne a já to nesnáším. Už nechci, abys tam chodil."

Karel: "To není fér! Máme přeci dohodu. Ty lidi mám rád a chci se s níma vídat! To si od tebe nenechám vzít!"

Jana: "Dělej, jak myslíš. Ale já s alkoholikem žít nebudu."

Odejde a práskne dveřma 

 

Asertivní právo číslo 4 zní:

Máte právo změnit svůj názor

 

Mnozí rodiče, učitelé i sdělovací prostředky říkají, že seriózní člověk za svým názorem stojí. Teorie asertivity s tím však nesouhlasí. Z etického hlediska by mělo být rozhodující, zda se člověk „změnou názoru“ dostal blíž k pravdě. Nemůžeme například považovat za neseriózního Giordana Bruna proto, že změnil názor na to, zda se Slunce točí kolem Země, či naopak.

Asertivita jde ještě dále. Připouští, že člověk může změnit názor nejen pod tlakem argumentů, ale protože se mu nějaká věc docela jednoduše přestala líbit. Je lidským právem rozhodnout se, že mi již nechutná krupicová kaše a nelíbí se mi oděv v barvě červené. Nejsem proto špatný člověk. Příznakem nemorálnosti je pouhé převlečení kabátu. V tomto případě předstírám, že jsem názor změnil, protože je pro mě výhodné něco podobného proklamovat. Zde nejde o změnu názoru, ale o obyčejnou lež.

 

Jednou z asertivních dovedností je:

Sebeotevření. 

 

Sebeotevření je „nahlédnutí za kulisy našeho já“. Popisuje, proč vnímáme tak, jak vnímáme. Poukazujeme na své zkušenosti. Vysvětlujeme, proč se nás tak dotýká to či ono, proč požadujeme tamto, na co jsme citliví a proč. Mluvíme o sobě, ne o druhých.

Odlišujeme např. sdělením „Nesnáším pach metabolitů alkoholu“ – volná informace, věcná bez osobních souvislostí.

„Nesnáším, když z Tebe páchne alkohol.“ Zde jde o sdělení, které dle kontextu a slovníku může mít charakter výčitky.

„Pach alkoholu mi vyvolává vzpomínky na mého otce. Upil se …“ Informace graduje v sebeotevření.

 

Právě sebeotevření je velmi užitečnou asertivní dovedností.

Pokud se dokážeme v dialogu více otevřít, pomůžeme druhé straně pochopit, proč po ní to či ono požadujeme. Máme větší naději, že budeme pochopeni třeba i kvůli změně názoru a klidný dialog se nestrhne v hádku. 

 

 

Zdroje: Tomáš Novák, Alžběta Pokorná, „Asertivita jako lék“, nakl. C.H.Beck 2003

Tomáš Novák, Yveta Kudláčková, „Asertivní žena“, nakl. Grada Publishing 2000

Věra Capponi, Tomáš Novák, „Asertivně do života“, nakl. Grada Publishing 1994