Lidé se přirozeně mění a vyvíjí s rostoucím věkem, ale někdy nastanou chvíle či události, které našince nadobro poznamenají. Asi před čtyřmi roky do mého života vstoupila chronická únava, resp. chronický únavový syndrom. O této nemoci se rozepisovat nechci, až zpětně s lékařem jsem zjistila, že mi ji způsobily přechozené virózy, angíny a naprosto neuvěřitelný stres v zaměstnání, kdy si nedokáži představit, že jsem něco podobného vůbec dokázala zvládnout. Na druhou stranu můj případ by měl zůstat varováním pro ostatní ženy, aby nehazardovaly se svým zdravím, jako jsem hazardovala já. Každý extrém se nám vždy vrátí.

O své nemoci mluvit nechci i proto, že jsem naštěstí z toho nejhoršího venku, ačkoliv následky si nesu dodnes. A nejsou to jen následky týkající se fyzického zdraví, ale musím konstatovat, že mě únaváč, lidové označení pro zmíněnou chorobu, poznamenal i duševně.

Nicméně pominu opakující se deprese a noční můry, které si stejně každý takto stižený odžije někde v ústraní, a budu spíš mluvit o své povaze.
Před nemocí jsem se řadila spíše k lidem uzavřeným, což mi zůstalo, nicméně již odmítám si některé věci nechávat pro sebe, odmítám se neustále kontrolovat jako dřív. Prostě a jednoduše dokáži dát najevo, co mi vadí, a nenechám si vše líbit. Samozřejmě stinná stránka tohoto chování spočívá v tom, že přicházím někdy do konfliktů, ale nebojím se do nich vstoupit, protože zatímco před lety jsem se užírala vnitřně a navenek se ovládala, nyní dám průchod emocím, a pak mě to v důsledku tolik nezatěžuje. Paradoxně mi ale únaváč přivedl jistou a větší smířlivost s některými situacemi a nakonec i mým okolím.

Ovšem nejzásadnějším se pro mě stal akt vymetení některých lidí z mého života, kteří nestojí za pozornost a za jakoukoliv přízeň. Přestala jsem opravdu tolerovat lidi, jejichž morální profil se mi příčil. Pokud s nimi nemusím vycházet v práci, dál si je do svého života nevpouštím. Můj zásadní neduh tkvěl v tom, že jsem se snažila každému pomáhat, čehož mnozí rádi využívali, aniž by to ale vrátili zpátky. Když jsem onemocněla, neštěkl po mě pes, a když si na mě někdo vzpomněl, poslouchala jsem povídání o jeho osobních strastech. I za cenu obrovské a naštěstí přechodné samoty jsem odvážně zpřetrhala vazby a musím říct, že ve finále se mi velmi ulevilo.

Bohužel se mezi námi vyskytuje dost jedinců, jež v podstatě cizopasí na druhých, a s potěšením využijí příležitosti, aby si mohli vylít srdíčko, ale pomocnou ruku neposkytnou. Až teprve nemoc mi dodala tolik potřebný odstup, abych si to uvědomila. Zpětně se mi to pochopitelně odrazilo v tom, že právě prostřednictvím řečených změn jsem se rychleji uzdravovala, dá-li se onen proces uzdravováním nazvat.

Navíc ne, že bych o sebe přestala dbát, ale nemusím si, na rozdíl od některých žen, neustále dokazovat, že o mě mají muži zájem, že jsem stále ještě navzdory své nemoci žádoucí. Nemusím se nikde „natřásat“, ale s muži jednám zcela na rovinu a bez okolků. I přestože jsem vlastně svým způsobem poznamenaná, unavím se mnohem rychleji než druzí, v noci se budívám někdy hrůzou (noční můry jsou opravdu pekelné), a kvůli depresím mám někdy problém opustit vůbec ráno postel, znám svou cenu, své klady i zápory. Kolem dvacítky jsem zápasila zbytečně s různými nedostatečnostmi, jež únaváč odvál neznámo kam. Jsem si náhle sama sebou jistější, ale zároveň jsem neztratila pokoru k životu a k druhým. 

Definitivně jsem ale ztratila skvělou paměť. Na tu jsem vsázela hlavně při studiu, ale kvůli únaváči se z mého mozku stal průtokový ohřívač myšlenek, nebo spíše průtok myšlenek. Nepamatovala jsem si vůbec nic, což mě strašně traumatizovalo. Ale zatnula jsem zuby a nevzdala se, svou hlavu, tedy paměť, jsem doslova mučila, nutila jsem si různé věci a četla knihy, ačkoliv jsem po jejich dočtení nevěděla vůbec nic, a výsledky se dostavily. Jednoho krásného dne mi došlo, že si najednou a konečně na něco vzpomenu, ačkoliv se nikdy asi nedostanu na předchozí úroveň.

Vím, že existují mnohem horší nemoci, než jaká postihla mě. Na spoustu z nich se umírá, na tu mou ne. Nebudu ale tvrdit, že jsem za ni vděčná, protože jsem si docela zkusila. Zatracovat ji ale nechci, něco mi vzala a něco mi i dala.

Každopádně jen já nejlíp vím, že ta Martina, co je, není a nebude nikdy tou Martinou, co byla předtím…


Děkujeme za krásný dramatický příběh a moc držíme palce v dalším uzdravování. Je nádherné, že si i z nemoci dokážete vzít tolik dobrého.

Co změnilo Vás, ženy-in? Nebo jste se změnily samy? Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz!
 

Reklama