Jedu autobusem MHD a přistoupí tři dívenky. Kolik jim tak může být? Třináct? Nejdou přeslechnout (nahlas se titulují slovem vole), ani přehlédnout.
Za jejich make-up by se nemusely stydět ani sexuální pracovnice z E55. Najednou se zlobím spíš na sebe, že mne to pohoršuje. Copak mám právo moralizovat? V jejich věku jsem taky pospíchala do dospělosti, pošilhávala po šminkách a nesnášela ty dospělácké řeči o tom, že mě zdobí mládí.

Bůh ví, jak bych vypadala já, kdyby se takhle tenkrát smělo do školy. Dnes je demokracie a nikdo se nepozastavuje nad melírovanými vlasy prvňáčků, nalakovanými nehty a černými linkami školaček.
Ať si to řeší doma maminky. A maminky jsou buď natolik tolerantní, že v tom „krášlení" své děti podporují, nebo na ně nemají čas.
A nebo na ně nemají ty správné páky.



Také se mi těžko přesvědčuje dcery, že by se měly v líčení mírnit, že místo černé tužky stačí šedá a tři vrstvy řasenky už jsou moc.
Jako když hrách na zeď hází. Ale ony už jsou plnoleté a časem na to přijdou samy. A možná jim to někdo naznačí mnohem nevybíravějším způsobem. Jako tenkrát mně. Stačila věta: „Tipoval bych tě na prodavačku pánského prádla,“ a hned mi bylo jasné, že to byla narážka na můj ordinérní zjev. Šíleně se mě to dotklo, ale ta neomalená upřímnost mi vlastně pomohla. A tak jsem šla do sebe a ubrala.



A čím jsem starší, tím víc ubírám. A i když mě nad zmalovanými školačkami svrbí jazyk s větou: Máte na to dost času, padejte se umýt…“, vím, že z toho také jednou vyrostou a zjistí, že méně je více.

Chcete důkaz?

A jak jste na tom s líčením vy?
V kolika letech jste se začala malovat?
Maluje se vaše dcera?
Líbí se vám výrazné líčení, nebo nenápadné?

Reklama