V jednom přísloví se praví: pomluva je jako uhel – nespálí, ale ušpiní. A v jiném zase, že rána po noži se zacelí, po zlém slově zůstává.

Pan František byl velmi slušný a milý člověk. Měl rád svou rodinu (ženu a dceru). V práci byl oblíbený (to není fráze, to byl fakt). Vtipný, společenský, upřímný. A když se stal vedoucím,  byl uznalý a spravedlivý. No vypadá to, že byl anděl, ale nebyl, měl také svoje chyby, ale ty nejsou pro náš příběh důležité.

Krátce po padesátce mu zemřela žena, a on se po nějakém čase seznámil s rozvedenou paní, padli si do oka, slovo dalo slovo a začali spolu žít. Nejdřív jen o víkendech a dovolených, protože bydleli každý v jiném městě. Když odešel do důchodu, odstěhoval se k Marii natrvalo. Mohli mít před sebou hezký podzim života, kdyby... Kdyby čisté nebe jejich vztahu nezastínil mrak pomluvy.

Marie obývala rodinný dům společně se svou sestrou. Obě byly samy, každá měla jedno dítě, Marie rozvedená, Běta svobodná. A téměř o deset let starší. Do příchodu pana Františka to v domě chodilo tak, že o všem rozhodovala z pozice starší sestry Běta.

Pan František se podivil: půlka domu a zahrady je tvoje, tak co? Běta ať rozhoduje jen o svém. Budeme s ní žít jako dobří sousedé, ne její podnájemníci.

Běta těžce nesla, že ji Marie, do té doby tak poddajná, přestala „poslouchat“. Že žije v pohodě se svým Františkem, který jí pomáhá na zahrádce, nakoupí, občas i uvaří a večer spolu chodívají na procházky za město.

Běta záviděla. S ní sice v minulosti taky občas nějaký ten pán bydlel, ale soužití nikdy nemělo dlouhého trvání. Zpočátku život těch tří v jednom domě vypadal poklidně, Běta přijímala pozvání „na kafe“, půjčovali si nářadí, nosili ochutnat úrodu ze své půlky zahrádky. Jenže sžíravý pocit závisti byl silnější.

A tak se jednoho dne Marie od sousedky dověděla, že když byla v lázních, pan František byl u Běty pečený vařený a že se o ni i několikrát pokusil. A v podniku, kde František pracoval na vrátnici, se prý o něm povídá, že nenechá žádnou sukni na pokoji.

Marie naštěstí znala svou sestru a věděla, že ona je zdrojem těchto zaručených zpráv. Znala už také Františka (nežila s ním první den) a věřila mu. A i když věděla, že to není pravda a Běta šíří tyhle zvěsti s úmyslem zhatit jejich poklidný vztah, přesto to někde v koutku duše bolelo. Tím spíš, že takové zvěsti se šíří rychlostí světla a brzy si o panu Františkovi šuškalo široké okolí. Marie neměla sílu vysvětlovat kdekomu, jak se věci opravdu mají. Kdo chtěl uvěřil, kdo nechtěl...

Jak příběh končí? Ještě asi pět let žili ti tři v jednom domě v nepřátelském ovzduší. Snahy ze strany Marie urovnat věci a udobřit se, byly marné. Pak František zemřel. Obě sestry žijí zase v domě samy. Obě už mají vnuky. Marie už neposlouchá tak jako dřív, těší se na víkendové návštěvy svých milých a Běta zůstává sama.

Přestože pomluva může mít neblahé následky, většina z nás si s chutí zdrbne. Profesor psychologie na liverpoolské univerzitě Robin Dunbar, se tímto jevem zabýval a výsledky publikoval v roce 1997 v díle Grooming, Gossip, and the Evolution of Language .

Systematickým nasloucháním profesor Dunbar zjistil, že dvě třetiny každého rozhovoru věnují lidé klepům. V rozporu s všeobecným přesvědčením nezaznamenal významnější rozdíl mezi muži a ženami nebo různými profesemi.

Kdo s kým spí a co na to ten druhý? Kdo ji viděl, jak bije děti? Kdo vypadá, jako by se topil v penězích, ale přitom nemá na kontě ani korunu? Lidé se zkrátka rádi baví o těch druhých.

Pomlouváme, protože toužíme po pocitu vlastní morální převahy. Nelámeme si hlavu tím, jak dobře zdroj pomluvy oběť zná, jestli proti ni není zaujatý, jestli vzal v úvahu okolnosti, nezajímá nás ani, zda jde o informaci z první ruky, a nikdo z nás si neřekne "to bych rád věděl, co ho přimělo to udělat".

Pomlouváme, abychom se distancovali od "takového chování", abychom manifestovali, že my bychom nikdy tak hluboko neklesli. "Věřili byste, co provedli Míša s Karlem?" obracíme se na druhé s řečnickou otázkou a předstíráme rozhořčení.

Pomlouváme z nudy. Vnášíme do vlastního života vzrušení z výstřelků jiných. Alespoň někdo okusil zakázané ovoce.

Někdy pomlouváme, abychom se pomstili. Nestačí mi, že dotyčné ublížím, když o ní rozšířím nelichotivé zvěsti. Chci do svých pomstychtivých intrik zatáhnout i vás, chci do vás zasít zrnko své nenávisti k ní. Chci vás při své vendetě mít na své straně. Tak získá můj postoj a nevraživost zdání oprávněnosti.

Poslední důvod, proč pomlouváme, nemusí být tak zjevný. Hovoříme o jiných, abychom nemuseli hovořit o sobě. I když je mezi námi důvěrný a blízký vztah, mluvíme spolu o druhých. Probíráme choulostivá témata - sexuální poměry, nezdary, slabosti - ale ne vlastní. Po celou dobu jako bychom hlásali: "Ale nejsem takový. Já bych to nikdy neudělal."

Jakmile je pomluva na světě - ať pravdivá či nepravdivá - obíhá dál po nevyzpytatelných cestičkách.

A nakonec si poslechněte ještě starý chasidský příběh. Ukazuje na krutost pomluvy i její schopnost působit nezhojitelné rány.

Jeden žák rozšiřoval škodlivé zvěsti o svém učiteli. Jednou ho však přepadly výčitky svědomí a přišel za učitelem, aby ho požádal o odpuštění. Učitel mu navrhl: "Jestliže chceš odčinit, co jsi napáchal, vezmi několik polštářů a rozřízni je, aby mohl vítr rozptýlit peří po kraji." Když žák poslechl, řekl mu učitel klidně: "Nyní další krok. Jdi a sesbírej všechna pírka." Žák namítl: "Ale jak to mám udělat? To není možné. Vítr roznesl peří do všech stran." Učitel mu vysvětlil: "Začínáš chápat, jakou moc má slovo. Jedinkrát jsi vypustil nebo poslal dál škodlivou pomluvu a šíří se všemi směry, a je těžké pokoušet se škodu odčinit."

zdroj: Morální inteligence,  nakl. Columbus  

         
Reklama