Minule jsme si povídali o čůrajícím chlapečkovi, vynálezu podpatků a o Alžbětině stolici. Dnes navštívíme tajemné říše Inků a Mayů a neméně tajemný dvůr Rudolfa II. A neopomeneme ani osud nešťastného Tycha Brahe, nesprávně nazývaného Tycho de Brahe.

Bez hnoje se špatně hnojí
O hygienických zvycích původních obyvatel Ameriky toho příliš nevíme - povětšinou se nám totiž zachovaly jen skoupé archeologické nálezy. Texty z provenience Inků byly naneštěstí psány na zlatých deskách, a tak skončily roztaveny v pokladnicích španělských dobyvatelů. A záznamy v uzlovém písmu kipu pojednávaly pouze o majetku a daních. Přesto si ovšem můžeme leccos odvodit. Například to, že původní obyvatelé až do příchodu Evropanů nechovali prakticky žádnou větší zvěř, a tak neznali hnůj - tudíž si na něj ani nemohli chodit ulevovat (a nemohli jím ani hnojit svá políčka, a tak se půda snadno a rychle vyčerpávala). Svou potřebu zřejmě povětšinou vykonávali, kde se dalo - ani v pueblech nebyly záchody.

Zlato, všude zlato!
Až rozvinuté říše Mayů a především Inků znaly kanalizaci. V Montezumově paláci dokonce nalezl Cortéz záchody splachované vodou. Větší dojem na něj ovšem učinilo, že i některé části kanalizace byly vyráběny ze zlata a že si dokonce mohl ulevit na zlaté míse. Přesto informoval svého krále Karla V i o záchodech, nejen o pokladech. Na toho ovšem tato novinka už vůbec neudělala dojem - ještě o půl století později postrádaly mnohé luxusní evropské zámky jakákoliv hygienická zařízení.

Koka a vodopád bílého muže
S příchodem Evropanů byly velké říše rozmetány a většina původních obyvatel se vrátila ke zvykům svých předků - vyměšovali, kde se dalo. I proto na sebe nenechaly dlouho čekat nejrůznější epidemie, včetně cholery, která kosí obyvatele Jižní Ameriky dodnes. K jistému pokroku však přece jen došlo - listy koky se přestaly jen tak žvýkat, ale smíchány s těstíčkem ředěným močí se suší a posléze užívají k výrobě známé drogy. Splachovací záchod je však pro mnohé „indiány“ takový luxus, že ho někteří z nich nikdy v životě nezahlédnou - a ti, co přece jen ano, ho pak obdivně označují za „vodopád bílého muže“.

Nesnesitelní smradové
Vraťme se však zpět do končin evropských, ba ještě blíže, do srdce zemí českých - stověžaté Prahy. Ta byla v časech rudolfínských natolik zaneřáděná a smrdutá, že to znechucovalo i samotného císaře. Komisaři nad čistotou Jan Václav Popel z Lobkovic a Jakub Menšík z Mensteinu tak měli plné ruce práce s vydáváním rozkazů, aby obyvatelé vyvezli své odpady alespoň na břehy řeky či za hradby města. „Mnozí v domích svých nečistoty, z nichž nesnesitelní smradové lidskému zdraví škodliví pocházejí, za mnohá léta zdržují...“ praví se v jednom dobovém dokumentu.

Pozor, letí!
Stejně jako v jiných evropských městech bylo i v Praze zvykem vylévat rozličné odpadky z oken přímo na ulici, a tak nejeden nepozorný chodec skončil zle poznačen. Nemenší pohoršení budil prevét, zavěšený na krakorcích po boku městské brány. Užíval ho, jak jinak, hlásný a jeho rodina, a jejich „produkce“ tak nejen ohrožovala návštěvníky města, ale hyzdila zdi samotné brány. Ulice byly pravda čas od času na rozkaz jeho císařské milosti vyváženy, přesto například současná Národní či Revoluční byly spíše stokami, v nichž si to kalný proud pomalu šinul k Vltavě.

Jak si získat lásku
Záchodová problematika se dostala i do análů soudních. Jistý Žid se například soudil s Ankou Židovkou o právo užívat „stolici“, stojící v kuchyni, která při rozdělení domu připadla právě Ance. Žena se bouřila, že jí dotyčný kuchyň „zaneřáďuje“, a nakonec jí bylo soudem nařízeno, aby tedy stolici z kuchyně odstranila. Jistá Kateřina Košíčková z Libišan se zase přiznala, že ji jakási „žena běhlá“ instruovala, že chce-li získat muže svého srdce, má si vytrhnou tři vlasy, omotat si je kolem palce pravé nohy a poté pozřít muškátový ořech. Až ho celý „vysere“, má ho prý namlít svému vyvolenému do nápoje a on k ní zaplane nehynoucí láskou.

Chudák Tycho
Do hledáčku „záchodologie“ se dostal i slavný dánský astronom Tyge Ottesen Brahe, známější jako Tycho Brahe, a to poněkud nešťastně kvůli své smrti. Podle legendy se prý jednoho večera roku šestnáctistého prvního vydal na císařskou hostinu. Jsa příliš zdvořilý, nebo možná obávaje se císařského hněvu, nedovolil si prý vstát od plné tabule, přestože nutně potřeboval úlevu. A tak došlo k tomu, že mu praskl močový měchýř, což prý tohoto pětapadesátiletého muže zahubilo. Podle jiného vyprávění došlo ke stejné události proto, že se Tycho nedokázal odtrhnout od pozorování zatmění slunce. Současní lékaři ovšem prohlašují tuto příčinu smrti za nesmyslnou a předpokládají, že slavný astronom zemřel buď na nějakou ledvinovou chorobu, nebo v důsledku otravy rtutí ze svých hojných experimentů.

Tolik tedy k tajemstvím Ameriky, lektvarům lásky a smutnému osudu Tycha Brahe. Příště se seznámíme s některými moudry renesančních lékařů a nahlédneme i do děl slavného českého rodáka Jana Ámose.

S využitím knihy Radomila Šolce - Kam i císař pán chodil pěšky.

Zažila jste někdy podobnou zkušenost, jako Tycho Brahe? Jak jste situaci řešila? Na jaké nejluxusnější míse jste si kdy ulevila? Jaké „technické vymoženosti“ Vás překvapily na záchodě?

Reklama