Přečtěte si velmi intimní zpověď o anorexii, se kterou se nám svěřila naše čtenářka s nickem Jarpejska. Jak se ze své „závislosti na hubnutí“ dostala a jaké to mělo následky, se dozvíte z jejího poučného příspěvku

Když jsem si včera večer pročítala Ženu-in a narazila na článek o Milušce Bittnerové a jejím boji proti anorexii, zavzpomínala jsem na „staré hrozné časy'', protože se toto onemocnění týkalo před několika lety i mě.

 Je to opravdu hrozné a je nutno proti tomu bojovat a ubezpečovat své děti, jak jsou krásné a výjimečné. 

Stále dokola jim opakovat,jak jsou skvělé a reagovat ihned na první varovné signály, jako je odmítání společného jídla, stále menší porce a úporné cvičení

 Když jsem byla malá... no malá, bylo asi 11,12 let, přibrala jsem nástupem puberty a byla jsem dost oplacaná. Posměšky a blbé poznámky na sebe nenechaly dlouho čekat a mně to tehdy bylo moc líto, kor když jsem prožívala taková ta první platonická zamilovaní a pamatuji se, že i otec se strýcem si do mě rýpli. Maminka mi neříkala nic,jen občas prohodila, ať se krotim, že jím až moc. Tak jsem se rozhodla, bylo to velkých prázdninách, že zhubnu. Najela jsem na tvrdou dietu- 2 hodiny cvičení denně a jen ovoce a zelenina. Do sedmé třídy jsem šla o 11 kg lehčí a sklízela jsem obdivne pohledy a dokonce i první nesmělá vyznání lásky. Já byla spokojena, maminka pyšná a každé jídlo jsem hned vyzvracela. 

Na gymplu jsem teda přestala na chvíli blbnout, normálně jsem jedla, ale jakmile někdo prohodil, i když nevinně, že mi to sluší, jakou mám papulku ( tzn.pěkně vypaseny obličejíček), zase jsem najela na cvičení a diety a tentokrát to byly jogurty light. 

Zvrat nastal po nástupu na VOŠ, kde bylo hodně tělocviku a já tak tak stíhala. Jídlo jsem odbývala a jak jsem pomalu tak hubla, i když ne cíleně, zalíbilo se mi to. A tak jsem žila jen na mrkvi, jablkách a třech rohlících týdně. Dopracovala jsem se na váhu 37 kg při výšce 167 cm. Spolužáci mi domlouvali-marně, třídní, ostatní učitelé i ředitel si mě pozval na kobereček-marně. Měla jsem svou tupou hlavu a stále jsem chtěla zhubnout.

 Ale...jeli jsme plnit limity v plavání a já se sotva doplahočila, nemohla jsem uplavat ani 4 bazény. Moje milovaná učitelka Soňa mi řekla, ať jdu, že jsem zdechlina, ale že mi tu zkoušku dá, ať nekazím třídě reputaci. V tom se ve mně něco zlomilo a já si šla koupit dva koláče. Sice mi bylo zle, ale ušlo to.

Tak jsem pomalu začala jíst a dopracovala jsem se za tříčtvrtě roku na váhu 51 kg. Musela jsem, čekaly mě závěrečné zkoušky a absolutorium, kam jsem dokráčela už se svou původní postavou a všichni mě chválili.

 Prošla jsem si martýriem- padaly mi hodně vlasy, byla mi furt zima, špatně jsem spala, stálo mě to 4 letý vztah, maminka byla psychicky na dně a bratr se za mě styděl.

 A když jsem tak nad vším přemýšlela, podivila jsem se, že moje lékařka si ničeho nevšimla. Chodila jsem k ní pravidelně a jí bylo úplně jedno, že mám 40 kg a vůbec ji nezajímalo, jestli mi něco není. 

Taky mě strašně štvou samé vychrtlé modelky a holky v časopisech, protože jsou pro mladá děvčata vzorem a pak to tak dopadá. 

Mám dvě krásné děti, vše je OK,ale jeden problém mám. Nedaří se mi přibrat, ani kilo, a to si dopřávám pěkné hody.

Prostě mám nejvíc 52 kg a hotovo, nejede přes to vlak.

 Vypadám moc hubeně a každý si myslí, že mám tak 45 kg a vysvětlujte jim, že to nejde,ať sním, co sním.

Mám dvě úžasné holčičky a kdyby náhodou některou někdy napadlo držet dietu, v první řadě jí povyprávím o sobě a nikdy to jen tak nepřejdu. Když hubnout, nikdy ne v pubertě, kdy se tělo stále vyvíjí, ale jen pod dohledem odborníka

Jarpejska

Milá Jarpejsko, moc si vážíme toho, že jste napsala. Možná některá ze čtenářek řeší a hubnutí a váš příběh by mohl být varováním, jak na to rozhodně nejít.

A vám bych asi doporučila, abyste vyhledala odborníka, který by vám poradil, jak zdravě přibrat. Zřejmě jste si nabourala metabolismus, a proto se vám to nedaří.

Držím moc palce

Text nebyl redakčně upraven

Reklama