Když máte dětského lékaře, který je v názorech nepružný až zkostnatělý, je s ním těžké pořízení. Své vám o tom poví čtenářka ToraTpraTora v dalším příspěvku k dnešnímu tématu...

Téma dne o dětských krůčcích pokračuje. Následující zkušenost učinila čtenářka ToraToraTora s pediatričkou, která se na první pohled zdála (slovy jednoho oblíbeného večerníčku) docela obyčejná, ale už na ten druhý se děly podivuhodné věci...


Má mateřská premiéra byla ve znamení nejistoty a pocitu selhání na každém kroku. Značně tomu přispívaly pravidelné lékařské prohlídky, kdy mi bylo sděleno, že naše vymodlená a těžce vydřená dcera není ve vývoji zas taková hvězda, jako by měla být. V té době jsem díky hormonální bouři brečela i nad špinavým hrnkem od kávy. Ale po téhle diagnóze jsem kapesník neodložila až do naší první poradny.

Moc mi nepřidávalo, že poradna byla ve stejném domě jako školka pro mentálně postižené děti. Paní doktorka byla starší žena, která si nebrala servítky. Dceru tam prohlížela jak flák krkovice. Jakoby se nemohla rozhodnout, jestli budou řízky, nebo nechá půlku na čínu na neděli. Nakonec nás přehodila na mladší kolegyni. Vypadala jako sluníčko, jmenovala se stejně jako já a ve mně svitla naděje na lepší zítřky.

Kdykoliv tohle sluníčko sáhlo na dceru, ta spustila hysterický řev. Celkem jsem ji obdivovala, takhle dlouho řvát na jeden nádech. Pusu zavřela vždycky až venku, kdy byla budova tohohle pojišťovnou placeného pekla za námi.

Byla jsem rozhodnuta dceři pomoct. Cvičila jsem s ní doma několikrát denně. Začala dělat malé pokroky, i když byly těžce vydřené. Dovolilo mi to však jít příště do poradny s trochu hrději vztyčenou hlavou. Dcera pro jistotu začala řvát ještě v čekárně. Doktorka s ní zkusila pár cviků. Ale malá jen ležela, plakala, rudla. Vzmohla jsem se na odpor: „Ale doma to už dokázala.“ To jsem neměla.
„Vidíte tu tabuli?“ vztekle ukázalo to sluníčko na obrovskou nástěnku s obrázky dovedností v určitém věku a vysmáté miminko. „Podívejte se, kolik je vaší dceři a co by měla dělat.“ To už celkem slušně ječela. „Dělá to? Nedělá. Tak mi tady nic nevykládejte.“

Cestou domů jsem se v autě celkem solidně složila. Manžel nevěřil, tak šel příště se mnou. Do večera nemluvil, nechtěl, abych viděla, když brečel. Víc jsme se o tom nebavili. Oba jsme si přiznali, že jsme si to naše vysněné rodičovství představovali úplně jinak. Cvičila jsem s dcerou dál.

Dělala pokroky, ale stále byla tak o dva měsíce pozadu, v něčem o tři. Už jsem přestala koukat do vývojových grafů. Bylo mi šumák, co umí desetiměsíční dítě a co roční.

Oslavila své první narozeniny. Druhý den udělala ty nejkrásnější první tři krůčky.

Obdivuji matky, které pečují o skutečně postižené děti. Je to řehole. Sobě vyčítám, že jsem byla takový srab. Ale bylo to dobrá zkušenost. Získala jsem po dlouhé době pocit, že mohu i někdy vyhrát.

ToraToraTora

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 20. září 2011: Jak se vaše dítě naučilo chodit?

  • Zavzpomínejte na váhavé dětské krůčky!

Své příspěvky formou příběhu zasílejte na redakční e-mailovou adresu (viz níže). Bylo to vaše malé velký chodec? A nestalo se mu v této souvislosti něco pozoruhodného? Za vůj příspěvek k můžete získat krásnou deskovou hru Včelky, kterou vydala firma Efko a je určena pro děti od pěti let. Chcete-li mít šanci hru získat, ať je váš příspěvek dlouhý alespoň jako tento odstavec textu.

Uzávěrka: Příspěvek zasílejte nejpozději do 20. září 2011, 14.30 hodin.

Včelky

Reklama