Naposledy jsem pod stanem byla jako malá holka, a to ještě ke všemu u babičky na zahradě. :-) Takže když jsme s mým novým přítelem před 2 lety vyrazili s jeho kapelou na rockový festival na celý víkend pod stan, na jednu stranu jsem se těšila, na druhou stranu jsem jako pohodlné panelákové dítě měla obavy... Jakmile totiž nemám po ruce sprchu, čistý záchod a teplou postel, nejsem z toho zrovna nadšená...

Začalo to hned po cestě. 
„Ježiš. Já jsem zapomněl spacák," oznámil mi můj přítel. 
Jak zapomněl?!" vytřeštím na něj oči a v hlavě se mi začne promítat film, jak spíme pod jedním spacákem, celou noc se klepu a ráno, pokud budu ještě žít, budu mít omrzliny.

Ostatně, ono se není vlastně ani čemu divit. Mezi bágly, ve kterých máme osobní věci, stan, můj spacák, hudební nástroje a ostatní, se na jeden spacák zapomene raz dva. No, asi to budu muset vydržet. Nebudu přece sobecká a nenechám si svůj spacák jen pro sebe, i když se na noc netěším ani trochu. Mrznu v létě málem i přes den, natož v noci!

Koncert, opékané masíčko, rocková hudba, nějaké to pivko... Večer ubíhá příjemně, ovšem těch pivek je nějak moc... Já jsem docela v pohodě, ovšem ostatní včetně mé drahé polovičky to trochu přehnali. Stavění stanů jsme nechali až na večer, hm, trošku jsme to nedomysleli. Zdá se, že na náš stan budu sama, protože jediná zůstávám při smyslech. Dívám se na hromádku tyček, celty, kolíků a nevím, kde začít. Stan máme navíc půjčený, takže s ním nemám žádné zkušenosti. Šmarjá, vždyť já jsem naposledy stavěla na zahradě áčko", o stavbě jiných stanů nemám potuchy!

No nic. Zatímco přítel hopká kolem a cosi blekotá, pustím se do díla. Poskládat tyčku, asi to protáhnu tudy... jo to by šlo... uvázat tohleto, zachytit tadyhle, párkrát třísknu do kolíků, aby obydlí vydrželo do rána. Hotovo. Teď potmě to vypadá obstojně, uvidíme ráno, co jsem to vlastně vytvořila. Svého drahého nacpu dovnitř, schoulíme se pod jeden spacák a noc se začne odehrávat přesně podle scénáře. Na sobě mám téměř veškeré oblečené, které jsem v batohu našla, mačkám se co nejvíc na svého spolunocležníka, který v tuto chvíli funguje jako topení, skoro nespím a nemůžu se dočkat denního světla a sluníčka. Jediné, co mě potěší, je, že přežiju a omrzliny také nejsou vážné. :-)

Asi mám však v sobě někde skryté zálesácké vlohy, protože nejenže jsem náš stan postavila naprosto bezchybně, ale když se odpoledne zvedne vítr a ostatní příbytky i těch nejzkušenějších stanařů lítají po poli, náš se ani nehne. :-)

Dnes je můj tehdejší přítel mým nynějším manželem. Po festivalech jezdíme stále a já vždy před odjezdem několikrát kontroluji a přepočítávám zavazadla, zda něco nechybí. Dnes bych už do toho nešla. Po této zkušenosti bych svůj spacák předala manželovi, sbalila svých pár švestek a jela radši domů... Zkrátka jsem panelákové dítě... :-)

Heather


Milá Heather,
není to trochu škoda, když jste takový talent na skládání stanů?
Reklama