Jsem zdá se náročný turista. Jsem totiž vždycky nepříjemně překvapený, když se dostanu do města se slušným historickým potenciálem, které polovinu krámků na centrálním náměstí pronajme smíšenému zboží a neřeší auta. Právě to jsou Domažlice.

Dolní brána

Nevím, ve kterém městě je u nás na centrálním náměstí nejdelší loubí. Vím ale, že je to docela rarita. Mohl by to být Jičín, pravděpodobněji asi České Budějovice, ale takových měst je u nás povíce. Do jednoho z nich jsem se podíval tento víkend a musím říct, že jsem si odnesl smutný pocit. Chodské Domažlice mě zklamaly. Vezmu to popořadě...

Výlet vlakmo

Do Domažlic jsem vyrazil vlakem. Začínal tam kurz přežití (kteroužto reportáž z něj si přečtete v zítřejším vydání). Nádražní budova působí je nově opravená, její okolí ale působí dost ušmudlaně. Stánek s pivem a smaženostmi láká podivné existence, takže odsud raději rychle prchnete. Ušmudlaný dojem jsem měl vlastně žel z celých Domažlic. Zajímavé je, že loni byla ve stejném městě kolegyňka Dana Haklová (viz odkaz pod článkem), a ta si přivezla naveskrz krásný zážitek. No, je vidět, jak každý člověk hodnotí jiným metrem.

Vyrazil jsem pěšky k centru, je to asi dvoukilometrová procházka v podstatě po rovince. Cestou jsem na hlavní ulici od nádraží navštívil potraviny a koupil si vynikající chodský koláček s tvarohem – byl vážně skvělý. Malá varianta stála 18 korun, velká pak tuším 65? Možná ještě o pětku víc. Ale investice je to rozhodně dobrá ve všech významech tohoto slova.

Dvě věže

Samozřejmě Domažlice nezdobí jen dvouvěží válcových monumentů, ale jde už na dálku o nejvýraznější stavby. Jedna z věží patří chodskému hradu. Druhá je přímo na centrálním náměstí Míru a zdobí zdejší kostel.


Tentokrát byla otázka trochu chyták, Kostel se jmenuje Zvěstování Panny Marie. Tedy žádná z nabízených možností není správně.


Zajímavostí této věže je její šikmost, o které se dočtete v každém průvodci. Mě zaujala její nevyfotitelnost, protože je opravdu vysoká a najít vhodné místo dá trochu práci. No nakonec jsem to vzal zešikma – co jí říkáte?

Domažlická věž

V centru panují Vietnamci, auta a Albert

Na první pohled člověka na Mírovém náměstí zaujme několik hezkých staveb. Ať již zmíněná věž, nebo tento renesanční dům vedle radnice (sídlí v něm infocentrum s upřímně mizernou otevírací dobou),

Renesanční info

Dolní brána, která je pozůstatkem původního opevnění, loubí... Na první pohled vás také zaujmou tři pro mě velké mínusy: auta na náměstí projíždí zcela bez omezení, horní části náměstí vévodí obchodní monstrum architektury minulého režimu, kde momentálně sídlí Albert a každý druhý či třetí obchod v malebném loubí je buď vietnamská piditržnice nebo zboží více než smíšené – nejsem xenofobní a obětavosti, se kterou asiati u nás pracují, se upřímně obdivuji, ale do úplného centra města v takovém množství mi to přijde prostě moc.

Věž domažlického hradu a Albert

Sečteno a podtrženo, centrální náměstí pro mě bylo velkým zklamáním.

Ostatní Domažlice

Socha

O mnoho více míst jsem si v Domažlicích prohlédnout nestihl. Prošel jsem pár pěkných bočních uliček kolem náměstí a docela se mi zalíbil parčík s poštou na horním konci náměstí Míru, který je trochu dislokovaný. Dojem klidu a spočinutí na lavičce s pohledem na sochu děkana Antonína Příhody ale opět kazila všudypřítomná auta, která zde navíc brzdila u docela rušné křižovatky.

Pěkný pohled byl též na uličku s prampouchy.

Prampouchy

No, určitě jsou Domažlice město s velkým potenciálem, ale k mému turistickému uspokojení by musely učinit několik výrazných změn. Na delší dovolenou bych sem asi nejel, jedině, že bych vypadl do Českého lesa, který naštěstí přímo na město v jihozápadní části navazuje. Ale uznávám, že můj dojem může být mírně zkreslený návštěvou ve všední den a jen na skok. Třeba by mě víkendové Domažlice překvapily.

Info pro GPSkáře: 49°26'25.509“N, 12°55'47.184“E

Kam dál?

Reklama