Říká se, že je lépe mít málo přátel, ale za to upřímných.  A mít jednu dvě opravdové kamarádky vydá za sto falešných. Horší, když i ty opravdové zradí.

Konec dlouholetého kamarádství

friend

Paní Jarka pracovala léta jako prodavačka v obuvi. Na oddělení byly čtyři a střídaly se po dvou na směny. Nastoupila původně jen jako záskok za mateřskou, ale už zůstala natrvalo. Práce ji bavila a navíc si od začátku padla do oka se stejně starou kolegyní Tamarou. Staly se z nich nejen kolegyně na pracovišti, ale také velké kamarádky.

Obě měly děti v přibližně stejném věku a pojila je i společná záliba, turistika. Mockrát se smály tomu, jakou mají vzhledem ke svému koníčku skvělou práci, protože jsou přímo u zdroje, u sportovní obuvi.

Na dlouhé túry chodily společně s rodinami a někdy i samy. To měly nejraději. Po cestě rozebraly spoustu věcí, postěžovaly si, nebo se naopak pochlubily rodinnými záležitostmi. Když pak paní Jarka vdávala starší dceru, na svatbě samozřejmě nechyběla ani její kamarádka Tamara s celou rodinou.

Toto jejich přátelství trvalo skoro 12 let, až do doby, než přišel majitel obchodu s tím, že bude snižovat stavy a z každé směny musí jedna pryč. A že bude nejjednodušší, když se mezi sebou domluví samy.
Jarka to okomentovala slovy, jak si to jako představuje, že se rozpočítají ententýky dva špalíky a jedna půjde z kola ven?
„Je mi líto, ale máte na to měsíc, pak rozhodnu sám,“ odpověděl majitel.

Jarce bylo do pláče. Propuštění z práce hrozilo i jejímu manželovi, dcera čekala druhé dítě, chtěli jí i trochu pomoci, a teď nemá práci jistou ani ona.
„Neboj se, já půjdu,“ uklidnila ji Tamara, jejíž manžel poměrně slušně vydělával a nikdy neměli nouzi o živobytí.
„To ne, Tamarko, to po tobě nemůžu chtít. Necháme to na šéfovi.“
„Jak chceš, když tak mu to řeknu potom, ale myslím, že ty tu práci potřebuješ víc.“
„Jsi ta nejlepší kamarádka na světě, nevím, jak ti to vynahradím.“
„Nijak, stejně už jsem tu moc dlouho, chce to změnu,“
řekla Tamara, která byla v prodejně o tři roky déle než Jarka.

Proč ale udělala toto přátelské gesto, které nakonec obrátila naruby, to Jarka nikdy nepochopila

Tamara začala najednou na Jarku donášet, že tam zapomněla srovnat krabice v regále, jindy že zas přišla o pět minut později anebo, že se nechová dobře k zákazníkům, což nebyla pravda. Jarka se to dozvídala od holek z druhé směny a nemohla tomu uvěřit. Proč by to dělala?
Když se na to Tamary zeptala, tak jí to zapřela, že to není pravda, že si holky vymýšlí.
Jejich kamarádství dostávalo trhlinu, během celého měsíce na sebe téměř nepromluvily, Jarka si mnohokrát všimla, že Tamara pořád něco řeší s majitelem prodejny.
„Tamaro, jestli vyhodí mě nebo tebe, doufám, že na našem přátelství se nic nezmění.“
„Co by se mělo změnit?“

Uběhl měsíc a majitel obuvi musel rozhodnout. Na druhé směně se prodavačky dohodly samy, Jarka řekla, že Tamara by s odchodem i souhlasila, ale že ještě neví.
„Já jsem nikdy nic takového neřekla,“ ozvala se najednou Tamara k Jarčinu překvapení.
„Jarko, nezlobte se, ale Tamara je tu déle, je zkušenější, zákazníci ji mají rádi a vy jste poslední dobou přece jen měla pořád nějaké problémy.“
„Jaké problémy? Tamaro, no řekni něco.“

Kamarádka mlčela.

Jarka byla propuštěna, přihlásila se na úřad práce, ale už po měsíci si našla novou práci, opět jako prodavačka, tentokrát v nábytku. Už si však dává pozor na kolegyně prodavačky a navazování nějakého velkého kamarádství.

Tamara se s ní přestala stýkat a Jarka vlastně ani neví proč a moc ji to mrzí. Vždyť spolu toho tolik zažily.  

Čtěte také:

Reklama