„Byla to krásná, mladá a hlavně inteligentní holka, mohla to někam dotáhnout. Zvolila si ale jinou možnost, která ji vede peklem. Dnes je z ní asociální podivínská třicátnice, která jinde než v drogách a punkové revoltě radost nenachází,“ říká o osudu Lenky její bývalý nejlepší kamarád.

 

Ne každý má cestu životem od rodičů umetenou a připravenou, navíc lemovanou slibnými vyhlídkami. Pak už jen záleží na osobním rozhodnutí daného člověka - je to opravdu cesta, kterou chci jít? Podvolím se představám nejbližšího okolí, nebo naopak prosadím vlastní názor proti všem?

 

Tehdy šestnáctiletá Lenka byla právě v takové situaci. Oba rodiče pracovali jako úspěšní tvůrci ve významném médiu, peněz bylo hodně a díky vlastním úspěchům vkládali naděje i do dcery. Mladá dívka studovala na gymnáziu, učila se dobře, i když ji škola vůbec nebavila. Mnohem víc ji zajímaly metalové a punkové koncerty. Doma trávila co nejméně času, protože špatně snášela vztah otce a matky. Už v minulosti díky reakci na otce došlo v jejím životě k vážnému úrazu.

 

„Tenkrát byly opravdu mezi mnou a manželem nějaké problémy,“ říká její maminka Marie K. a pokračuje: „Lenka byla přesvědčená, že mě muž podvádí, já s ní o tom neuměla mluvit a ona si k otci vytvořila silný despekt. Bylo jí teprve třináct, když proběhla doma velká hádka na uvedené téma. Po krátké roztržce s otcem se zamknula v pokoji, sedla si na okno a zapálila cigaretu. Manžel ve vzteku vyrazil dveře, ona se lekla a spadla ze třetího patra do dvora. Po operaci komplikované zlomeniny nohy musela chodit několik měsíců o berlích.“

 

Další pohled na příběh má Jindra, do jisté doby jeden z nejlepších Lenčiných přátel. „Znám Lenku už dvacet let, takže jsem viděl, jak se záležitost vyvíjela. Nesnášela tátu, protože byl v jejích očích vypočítavý podrazák a já bych pro něj slušný výraz taky těžko hledal. Už od čtrnácti jsme spolu chodili na koncerty, na pivo a třeba i za školu. Ze začátku byla spíš slušná holčička, ale od puberty začala celkem divočit. Mně to nevadilo, byl jsem taky takový. Pak si u nich na chatě našla kluka, a tím se odstartovala její drogová kariéra.“

 

Přítel Lenky byl sympaťák o pět let starší, ale udělal dvě velké chyby. Poměrně brzy se stal závislý na nejrůznějších drogách, což byla ta první. Tou druhou zase, že s sebou stáhl přítelkyni. Paní Marie k tomu říká: „Chtěla jsem dát po tom úrazu Lence trochu větší volnost, ale dnes vidím, že to v jejím věku nebylo správné. To, že chodila s Martinem, jsme samozřejmě věděli, byli spolu sedm let, ale že nám holku od šestnácti naučil fetovat, to jsme nepoznali. Brala drogy pět let, než jsme na to přišli. Skrývala to opravdu pečlivě a před námi se nikdy podezřele nechovala.“

 

„S Martinem trávila většinu času, spala u něj a s jeho sestrou a jejím přítelem se sjížděli o sto šest,“ říká Jindra a vypočítává, co všechno brali. „Co vím, tak samozřejmě kouřili marihuanu, ale pravidelně si dávali LSD, pervitin, extázi, když byly peníze, tak i heroin nebo kokain. Finance získávala většinou krádeží od rodičů. Jsou celkem v balíku, tak jim příležitostně brala z trezoru zahraniční měnu.“

 

„Její táta na to přišel až po strašně dlouhé době, což se divím. V té době už nám bylo tak19, 20 let a já se s Lenkou moc nestýkal, protože měla trochu jiné zájmy a já s ní brát drogy nechtěl. K tomu se u ní projevovala problematická agresivita a frustrace. Nepracovala nikde dlouho, spíš jen brigády. To jsem nechápal, protože se svými schopnostmi mohla dělat klidně manažerku. Nechával jsem ji u sebe občas přespat, když se jí nechtělo domů.“

 

Pak už šlo vše ráz na ráz. Konflikty s rodinou se vyhrotily, drogové eskapády se také stupňovaly a navíc Martin Lenku začal podvádět, takže se s ním rozešla přesto, že to těžce nesla. Napomohl tomu i fakt, že ho odvezli do psychiatrické léčebny. Na ni podobný osud nečekal dlouho. Během brigády se zfetovala tak, že v záchvatu deliria poškodila celkem drahé vybavení studia, napadla ochranku i spolupracovníky. V léčebně pak pobyla při detoxu a následné léčbě asi čtyři měsíce.

 

Její matka k tomu říká: „Když se vrátila, chtěli jsme jí pomoci začít znovu. Koupili jsme pro ni nový byt, pomohli sehnat zaměstnání, ale zbytečně. Špatně se s ní komunikovalo, byla odtažitá a práci si stejně neudržela."
K tomu dodává Jindra: „Měla takové období, kdy od sebe odpudila všechny přátele i rodinu. Bavila se jenom se známými narkomany a flákala se po ulicích s pankáči. Zároveň byla dost promiskuitní. I když to nebylo lehké, snažil jsem se s ní zůstat v kontaktu.“

 

„Později jsem pochopil, že po půlroční abstinenci v tom lítá znovu. Jednou jsem k ní přišel ve chvíli, kdy v bytě probíhala nějaká narkoparty. Drogoví dealeři a podobně. Byla úplně na mraky a nevěděla, co se tam děje. Dostal jsem všechny z bytu pod pohrůžkou zavolání policie, ale když byla Lenka po pár hodinách zase schopná komunikace, začala mě proklínat, nadávat a vyhodila mě pryč. Pak už přestala brát telefony a zmizela mi z dohledu úplně.“

 

„Možná jsme ji moc rozmazlili, ale teď už je pozdě se takovými myšlenkami zabývat. Stýkáme se každý týden, snažíme se Lence pomáhat, ale už ji nezměníme. Má svůj svět, který jí vyhovuje. Děti mít nechce, a možná je to dobře. Přiznám se, že už spoustu věcí neřeším, jsem ráda, že vůbec žije,“ říká nakonec její matka.

 

Znáte nějaký podobný příběh? Jde pomoc lidem, kteří o ni nestojí? Jak byste se jako rodiče cítili? Musí to pokaždé dopadnout špatně? Zkuste nám napsat, pokud máte nějakou podobnou zkušenost. Jak zabránit tomu, aby naše děti braly drogy? Připravujeme rozsáhlejší materiály na toto téma a rádi se seznámíme s vašimi radami i názory na věc.

Reklama