Reklama

V létě u nás na webu probíhala výzva, kdy jste nám mohli posílat vaše příběhy o zajímavém koníčku spojeným s pohybovou aktivitou. Přinášíme vám vítězné příběhy třech našich čtenářek, které i přes nepřízeň osudu byly silné a nevzdaly se svých oblíbených zálib.

obrazek

bobubobulka

Nikdy jsem se nevzdala aktivního života. A to i přesto, že mám za sebou čtyři operace kyčelních kloubů.

Problémy jsem mívala už od dětství, jenže jsem byla hyperaktivní dítě a rady lékaře, že bych měla své kyčle šetřit, jsem neposlouchala.

Dělala jsem všechno úplně stejně, jako kdybych byla zdravá. I když jsem večer kolikrát nemohla bolestí vydržet. Po svých osmnáctinách jsem proděla 4 operace kyčelních kloubů. Zatím jsem ještě nedostala umělé náhrady, jen se upravovalo postavení kyčelních kloubů kvůli možným problémům v těhotenství. I v té době jsem byla k neudržení.  Když jsme šli na houby, skákala jsem po lese s berlemi. Také jsem strašně ráda tancovala a užívala si života.

Teď je mi skoro 50, a přesto, že mi už 15 let při každé kontrole u lékaře tvrdí, že už opravdu nutně potřebuji umělé klouby, zatím všechno, i přes občasné bolesti, zdolávám.

Loni jsem zvládla výšlap na Sněžku, na což jsem moc hrdá. A i když jsem druhý den nemohla pořádně chodit, stálo to zato. Myslím, že si toho v životě stihnu užít ještě spoustu. Přijde mi, že je to hlavně o hlavě. Mám v ní snad nějaký motorek, který mě pohání, a tělo tím pádem funguje. I přes svůj zdravotní problém jsem i ve svých letech takovým tahounem celé naší rodiny. Do všeho jdu naplno a opravdu to stojí za to. Chci žít, co to jde. Ani se mi sem nevejde vše, co bych chtěla napsat, tak budu končit. A za sebe říkám: „Lidi, žijte, nepřežívejte.“

 

metro84

Jmenuji se Jana, je mi 33 let. Když jsem dostudovala bakalářský obor Výchova ke zdraví, přemýšlela jsem, jak s ním naložím. Navíc při hlavním zaměstnání. Chtěla jsem vést nějaké cvičení, abych si vykompenzovala sedavé zaměstnání. Přemýšlela jsem o tom, co přesně by to mělo být, a zda budu muset absolvovat ještě nějaký kurz. Do aerobiku se mi nechtělo, ten už se v našem městě cvičil, zumba mi připadala jako boom, který možná brzy odezní, a i ta už se v našem městě dala cvičit. Podobně jsem uvažovala ještě nad pilates, jógou...

Až jsem si řekla, proč se nenaučit třeba i něco úplně nového. Něco, co už alespoň trošku umím a mohla bych se v tom zdokonalit. A tak se zrodil nápad na „cvičení s obručí“. Ještě ten večer jsem na internetu dohledala certifikační kurzy Hoop Dance. Můžete ho najít také pod názvem hooping.

Když jsem svůj malý lehký hula hop, snad ještě z dětství, vyměnila za první pořádný těžký a velký Hoop, byla jsem z toho nejprve v rozpacích, protože mě z jeho nárazů při každé otočce bolela žebra. Když jsem se učila „hip hooping“ - točení na bocích - měla jsem druhý den modřinu velkou téměř jako dlaň. Přesto jsem se nevzdala a pokračovala jsem ještě o něco dál. Při nácviku „foot hooping“ - točení obručí na chodidle - vleže - mi obruč spadla na obličej, narazila jsem si nos a obruč mi pokřivila brýle. Od té doby jsem si nad obličej skládala ruce do kříže, abych si ho chránila. Na youtube mám s mými hooperkami video z jednoho vystoupení... - červené tílko - to jsem já. V současné době bohužel žádný kurz nevedu, ale v srpnu jsem učila hooping v rámci příměstského tábora.

 

Lenkabukov

Maminka mě odmalička učila, že život se má žít, a ne přežívat. Tímto heslem jsem se řídila i v pubertě, poté, co zemřela. Bylo mi tehdy 15 let. Abych se s tou ztrátou dokázala lépe vyrovnat, dostala jsem svůj vysněný dárek. Koně...

Když jsem byla malá, chtěla jsem všude, kam jsme přijeli, jezdit na koni. Ať to byla pouť nebo zoo. Prostě všude. V 15 letech jsem tedy dostala svého vlastního koně a celý můj život se i díky tomu změnil.

Už jsem nechtěla jen jezdit, chtěla jsem také něco dokázat. Začala jsem svého koně sama trénovat, jezdit s ním na různé kurzy a výcviky ke zkušeným trenérům. Hned z prvních závodů jsme si dovezli pohár! Chtěla jsem ale to ale dotáhnout výš a výš. Když jsem vyhrála své důležité závody, byla jsem tou nejšťastnější.

Nicméně, dva roky poté jsem otěhotněla, takže se naplno věnuji své dceři a můj koník pomáhá dětem, které potřebují hyporehabilitace. Jezdí na něm i naše dcerka a moc se jí to líbí. Asi bude po mamince... Věřím tomu, že i na mě by má maminka byla pyšná. Stejně, jako jsem já na svou dceru, které je rok a jezdí jako malý profík. :-)

 

Výherkyně se můžou těšit na balíček Dermacol a produkty, které nám do soutěže poskytla NN Životní pojišťovna.

nn

Naše články, které vás mohou inspirovat: