Rodina

Život s matkou je peklo, ale do ústavu ji nedám

Maminka trpí těžkou stařeckou demencí a není už schopná se sama o sebe postarat. Navzdory těžkostem, které přináší život s takovým člověkem, se její dcera Jana rozhodla, že si ji vezme domů a převezme roli pečovatelky. I když je celý zbytek rodiny proti.

Trvá to už několik let, co žije dnes devadesátiletá paní u své dcery Jany. Nemohla si přát nic lepšího. Nic a nikdo nenahradí péči, kterou jí dá vlastní rodina. I když počet členů, který je s takovým způsobem života smířeno, rapidně klesá. Většina vidí, že je péče o starou matku občas nad jejich síly a snaží se přemluvit Janu, aby souhlasila s umístěním maminky do Léčebny dlouhodobě nemocných. „Co máš ze života? Chodíš do práce, a pak tě doma čeká druhá ještě náročnější směna! Nejsi přece ještě tak stará, aby sis nemohla trochu užívat,“ říkají všichni kolem Jany.

senior

Ale Jana nechce o této možnosti ani slyšet, i když přiznává, že je to náročné.

Kdo to nezažil, dokáže si těžko představit. „Také už nejsem nejmladší a sil mi ubývá, ale přece mámu neodložím jako starou nepotřebnou věc. Když si představím, že bych jednou mohla být na jejím místě…je mi z toho úzko a říkám si, že bych raději zemřela, než být takhle závislá,“ říká sama Jana.

„Už se těším do důchodu, abych s ní mohla být celý den. Takhle trnu, co maminka doma vyvede. Dopoledne vždycky zaskočí dcera, která je na mateřské, a bydlí nedaleko, ale už se začíná také bouřit.“

„Manžel je už v důchodu, ale teď je raději na chalupě a jsme spolu jenom o víkendech. Vozím tam samozřejmě i maminku, aby měla změnu a byla na čerstvém vzduchu. Snažím se s ní chodit na procházky, hodně s ní mluvím, aby namáhala mozek,“ popisuje dcera nemocné maminky.

Občas má maminka takové světlé chvilky, kdy vypráví a zázračně si na všechno vzpomíná a to je pro Janu taková odměna a zadostiučinění, jenomže většinou je umanutá, despotická, až zlá.

Říká se, že člověk je dvakrát dítětem, ale děti jsou proti ní procházka růžovou zahradou. Radši deset „smráďat“ z hadích ocásků, než jednoho dementního starce.

„Ale co nadělám. Takhle by to asi mělo být. Je přece povinností dětí, aby se o své rodiče na stará kolena postaraly,“ říká rezolutně Jana, i když už je vyčerpaná a občas nemá daleko ke zhroucení.

Čtěta také:

   
06.10.2015 - Rodina - autor: Dana Haklová

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [32] pajda [*]

    Před třemi léty jsem měnila zaměstnání a můj šéf tehdy prožíval to,co popisuje paní v článku.

    Měl těžce nemocného otce a byl pevně přesvědčený, že ho nedmůže dát do hospicu. Výsledek? Těžce nemocný člověk s hoerčkami, plný boláků a s obrovskými problémy, jeho žena a syn zhroucení, nemocní a uštvaní. nakonec ho - podlouhém přemlouvání a "proti svým zásadám" - do hospicu dal s tím, že otec umírá a tak jako tak neví o světě. Tatínek se tam neuvěřitelně spravil, začal po roce komunikovat a dožil se dalšího roku a půl, který by jinak v žádném příppadě neměl. Dokonce kupoval pečovatelkám i dárky na Vánoce...

    My měli babičku doma"jenom" několik týdnů jako umírající a byla to zátěž pro všechny, i když jsme ji měli rádi a starali se všichni.

    kamarádka se starala o matkku až do konce života. Pečovala o ni, byly spokojené, ovšem maminka byla při smyslech a v pohodě. když zemřela, řekl mi její lékař "no vidíte, paní byla chudák. zabila ji chamtivost. kdyby byla někde, kde jí neuvaří všechno, co chce a neudělají všechno, o co si řekne, nemusela tolik přibrat a byla by ještě naživu..."

    Řekla bych, že člověk má odpovědnost i k tomu nemocnému, ne jen sám k sobě.

    superkarma: 0 08.10.2015, 05:27:18
  2. avatar
    [31] manki [*]

    Já jsem se také o maminku starala, byla těžce nemocná, ale při smyslech. Když ji z nemocnice propustili s tím, že už pro ni nemohou nic udělat, chodila pak k nám denně sestra, která ji ošetřila. Byla to jen půl hodinka, daly jsme si vždy kafe a chvilku si i popovíddaly. Poznala, že se pomalu blíží konec, já jsem tomu nechtěla věřit. Několikrát mi sama řekla, že bych měla uvažovat o hospicu a já nechtěla ani slyšet. Ta sestra chodila ošetřovat nemocné, píchat injekce a podobně a za ta léta praxe viděla několikrát, jak ti, co se starali o tak nemocné, se nakonec sami složili nebo i onemocněli. já sama jsem nemocná, mám dvě dost závažné nemoci, kvůli tomu i invalidní důchod. Myslela jsem si, že to zvládnu. Byla jsem s hospicem v kontaktu, měla jsem od nich zapůjčené toaletní křeslo a polohovací postel. S těžkým srdcem jsem vysvětlila situaci, že se už sama nezvládnu o maminku postarat a jestli by ji nemohli přijmout. Uvolnilo se místo a ještě ten den ji přijali. Za dva dny zemřela, ale to už o sobě něvěděla. Nelituji toho, že jsem ji dala do hospicu, bylo to velice důstojné místo pro poslední okamžiky života. Po roce jsem dostala z hospicu pozvánku na setkání příbuzných, kteří tam toho roku zemřeli a my na ně zavzpomínali. Bylo to pro všechny příjemné setkání a posezení s pohoštěním a programem. V dnešní době asi věc neuvěřitelná. Svým dětem jsem řekla, že pokud k něčemu podobnému dojde u mě, ať neváhají a dají mě bez výčitek svědomí do hospicu.

    superkarma: 1 07.10.2015, 01:21:19

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [30] ehornych [*]

    gerda — #14 Položila a taky si sama odpověděla. A i přes to jsem se s tím dodnes nevyrovnala. Fakt je, že dnes jsou již trochu jiné možnosti. Ale to vše se zpátky už nikdy nevrátí ani nezmění.

    superkarma: 0 06.10.2015, 21:51:50
  2. avatar
    [29] vladka321 [*]

    honzik101 — #28Hodně sil...-...a... pevné nervy.

    superkarma: 0 06.10.2015, 20:12:43
  3. avatar
    [28] honzik101 [*]

    tak toto prožívám, již 3 roky

    1. na komentář reaguje vladka321 — #29
    superkarma: 0 06.10.2015, 19:36:53
  4. avatar
    [27] helmar [*]

    Je to případ od případu, jak napsala gerda. Kdo to sám nezažije, nemůže posoudit. Samozřejmě, že většina dětí se snaží postrat, ale někdy to nejde skloubit všechno dohromady. Péče o staroušky, rodina, domácnost, zaměstnání...Je hrozně těžké rozhodnout se, jak dál. My jsme byly tři sestry v jednom městě a staraly jsme se o mamku, jak jsme nejlépe uměly. Nedokázaly jsme se pak postarat 24 hodin denně. Stacionáře nebo hospici ještě nebyly. Nemluvě o odborné péči. V současné době se stará švagrová o svého otce. Je 4 roky ležící, nekomunikuje..začíná to psychicky i fyzicky už nezvládat. Jsou pečovatelky, jsou odlehčovací ústavy... jak je psáno níže. Je to hrozně složité, je to každého volba jak se rozhodne. Ovšem je to ještě život? Není to už jenom přežívání?.... kdo ví

    superkarma: 2 06.10.2015, 19:21:31
  5. avatar
    [26] gerda [*]

    vladka321 — #25to je případ od případu, dokud to člověk sám neprožije, neví nic.Sml80 Kolegyně měla opravdu snahu, ale byla zničená sama, přestávala jí fungovat rodina, do práce chodila vynervovaná. Prostě to někdy nejde. Pokud ano a jsou podmínky k tomu, aby bylo možné pečovat doma, pak samozřejmě! Moje babička taky doma dožila, jenže ta neměla duševní postižení, stejně jako prababička. Ovšem jsou situace, kdy chodí jinak fyzicky zdatní duševně nemocní konat potřebu do šatní skříně, je potřeba je neustále hlídat, utíkají z domu a jsou dezorientovaní, přitom je cizí lidé mají za inteligentní, poněvadž dokážou mluvit i souvisle...to je skutečně vysilující. Ale dost řečí o posledních věcech člověka, je lepší žít, dokud to jde.Sml16

    superkarma: 0 06.10.2015, 17:11:39
  6. avatar
    [25] vladka321 [*]

    gerda — #22Když já nevím, mi si řekneme, že člověk o sobě neví, není schopen rozpoznávat, nereaguje.... a to jenom proto, že nevidíme na dotyčném pražádných emočních projevů, či se zdá, že nespolupracuje. Ale je tomu opravdu tak? Co když stále dotyčný cítí, vnímá a vidí, jak jeho blízcí ho pro něj tzv. hodili přes palubu? Co když tam ten pocit je? To bych si nemohla vzít na svědomí. Vím, že převlékat donekonečna zašpiněné povlečení, vyměňovat plenky je apod. je zničující, ale já za tím stále viděla tu prima babičku, která s námi chodila po horách ve svých legračních pumpkách, měla vypracovaná lýtka, na něž si vzpomenu kdykoli vidím lýtka mého syna, byla neuvěřitelně upovídaná, stále měla nějakou zkazku, kterou nás bavila, jak mě honila kolem houpacího křesla s rákoskou a za ní létala ještě její korela a společně s babičkou láteřila...Jsem ráda, že babička dožila doma a vím, že pokud moji rodiče, či manželovi budou potřebovat, budu se velmi snažit, abych jim posloužila...

    1. na komentář reaguje gerda — #26
    superkarma: 2 06.10.2015, 16:48:11
  7. avatar
    [24] paníliška [*]

    Péče o dementního člověka opravdu je velmi náročná. Nicméně těmto nemocným je opravdu lépe doma než v nějakém ústavu a existuje pečovatelská služba, která s péčí rodině může pomoci. Spousta pečujících ji všk odmítá, jednak je to služba placená a jednak mají pocit, že nikdo cizí k nim do bytu nesmí nebo možná mají pocit vlastního selhání. Naprosto zbytečně, najmout si pečovatelku není ostuda a s finanční úhradou zase pomůže příspěvek na péči.

    superkarma: 0 06.10.2015, 16:21:26
  8. [23] bobani [*]

    Jana nemá ze života nic a maminka má sotva na to aby její oběť ocenila . nikdy bych nechtěla zůstat dětem na krku. vždy se najde nějaké jiné řešení .

    superkarma: 0 06.10.2015, 16:19:23
  9. avatar
    [22] gerda [*]

    vladka321 — #21kolegyně, o které píšu níž, má už maminku s těžkým Alzheimerem v ústavu. Ten stojí měsíčně 18 tisíc, s příspěvkem na bezmocnost se to nějak dohromady stluče. Přešla tam z LDN. Doma být opravdu nemohla. V tom ústavu, kde teď je, má péči výbornou. Při nástupu tam musela mít sebou celou výbavu - lůžkoviny, župany, několikero pyžamo a košile, věci na denní převlékání. O pacienty se tam starají dobře, zdravotníci, kadeřník, pedikura, dbají na jídlo. Maminku tam docela spravili. Samozřejmě, věk tu už je a mládnout nebude. Takže toto je pro mě dobré řešení, mít klid na vlastní život a vědět, že je rodič v dobrých rukách. A na dosah. Oni tam mají zařízení, které ani při nejlepší vůli mít rodina doma nemůže, polohovací postele, přístroje a hlavně, vyškolený personál. Láska nám není moc platná, když doma po několikáté převlékáme znečištěné lůžko a na nic jiného už síly nezbudou.Sml80 Mluvím o nemocech duše, kdy už pacient za sebe nemůže. Fyzické nemoci se zvládnou snáze, protože pacient spolupracuje.

    1. na komentář reaguje vladka321 — #25
    superkarma: 2 06.10.2015, 15:56:35
  10. avatar
    [21] vladka321 [*]

    misa.35 — #7Dnes je to možná snad opravdu jinak. Já když si vzpomenu na dobu, kdy na tomto světě dosluhovala má babička, tak hospici nebyly, nebylo vlastně nic. Návštěvy byly na chodbách a nemohoucí pacienti byly dovezeni na vozíku a ti nejhorší na lůžku. Všude pach, pláč a návštěvy, které nevěděly, co vlastně dělat, jak se tvářit, kam s očima. Děti tam nesměly a tak jsme tam byly jenom na zapřenou. Babička v takovémto zařízení byla dva týdny a byl to opravdu děs, poněvadž ona si vše uvědomovala, nebyla schopna slova a z očí jí tekly slzy... To jediné si z návštěvy pamatuji...

    1. na komentář reaguje gerda — #22
    superkarma: 1 06.10.2015, 13:58:00
  11. [20] Dana Haklová [*]

    Kveta — #19Janě ani není co závidět, ale můžeme ji chápat. V mé rodině se takhle starala o babičku teta (její dcera)a vím, co to obnášelo. Někdy byla dost zoufalá, ale nikdy to nevzdala a do poslední chvíle žila babička důstojně, ve svém protředí a v té nejlepší péči. A teď jsem si uvědomila, že jsme jí za to dostatečně nepoděkovali.Sml79

    superkarma: 1 06.10.2015, 12:48:19
  12. [19] Kveta [*]

    Paní Janě absolutně nezávidím. Pokud má podporu rodiny, tak to asi ještě jakž takž jde. Ale co vztahy v rodině?

    Moje mamka tuto otázku vyřešila za nás - už teď si podala žádost do zařízení pro lidi s demencí a já jen doufám, že bude ještě dlouho schopná normálně fungovat.

    1. na komentář reaguje Dana Haklová — #20
    superkarma: 0 06.10.2015, 11:48:37
  13. avatar
    [18] gerda [*]

    Dana Haklová — #15ano, tak to myslím, má otázka byla spíš řečnická. Prostě tělo zkolabovalo - pod přílišnou tíhou práce i odpovědnosti.

    superkarma: 4 06.10.2015, 11:44:55
  14. [17] Dana Haklová [*]

    Rikina — #16Naprosto s vámi souhlasím, a myslím si, že nakonec na to Jana přijde sama. Maminka bude časem potřebovat opravdu odbornou péči, kterou jí Jana při nejlěpší vůli nemůže poskytnout

    superkarma: 1 06.10.2015, 11:26:47
  15. [16] Rikina [*]

    Těžká věc - dokud je na tom člověk aspoň trošku slušně, ze světa se mu nechce, a až už je ve stavu, kdy by se mu případně chtělo odejít, tak už to zas nedokáže ovlivnit, a nemá na výběr. Sml80 Nehledě k tomu, že mnozí pokládají dobrovolný odchod za nepřípustný. To je k tomu přání rychle zemřít, a nebýt bezmocný ležák a na obtíž. Sml15

    Je fakt, že hodně LDN a důchoďáků jsou nevlídná místa, kde by se jednomu být nechtělo. Ale v poslední době je čím dál víc specializovaných zařízení, právě pro osoby trpící různými formami demence, a tam se o ně starají velmi profesionálně. A přibývá i důchoďáků, kde lidi můžou žít jako lidi, různých stacionářů, dočasných zařízení, kam se dá senior umístit, můžou docházet pečovatelky... myslím, že paní z příběhu má nejvyšší čas začít hledat nějaké řešení, jinak se uštve a bude sama potřebovat, aby o ni někdo pečoval. Sml80

    1. na komentář reaguje Dana Haklová — #17
    superkarma: 4 06.10.2015, 10:46:47
  16. [15] Dana Haklová [*]

    gerda — #14psychika mohla mít vlivSml80

    1. na komentář reaguje gerda — #18
    superkarma: 2 06.10.2015, 10:29:55
  17. avatar
    [14] gerda [*]

    ehornych — #12A položila sis někdy otázku, proč jsi onemocněla?Sml58

    1. na komentář reaguje Dana Haklová — #15
    2. na komentář reaguje ehornych — #30
    superkarma: 3 06.10.2015, 10:15:23
  18. [13] Dana Haklová [*]

    To o těch "smráďatech" nebylo vůbec myšleno zle, naopak. Jana svá vnoučata miluje a chtěla tím naznačit, že starost o děti ( byť zlobivé) je v porovnání s maminkou mnohem snazší. Děti si přece jenom dají říct, ale dementní člověk?

    Já Janu nesmírně obdivuji.

    superkarma: 4 06.10.2015, 09:47:15
  19. avatar
    [12] ehornych [*]

    Podobnou životní epizodu mám také za sebou. Nebylo to jednoduché. Děti malé, maminka potřebovala neustálou péči, k tomu nemocný manžel. No, rozhodování, zda-li nějaký ústav či nikoliv nakonec pomohla vyřešit moje vlastní nemoc. Nyní, s odstupem pár let, na toto období vzpomínám velice nerada. Vždy na mě padne obrovská deprese a vše rozhodování, jestli jsem udělala maximum toho co jsem mohla nebo měla.

    1. na komentář reaguje gerda — #14
    superkarma: 1 06.10.2015, 09:36:13
  20. avatar
    [11] řeřicha [*]

    10 let jsem se starala o své rodičě...maminka po mozkové mrtvici, taťka na vozíku...přez den co jsem byla v práci, pomáhala pečovatelka a vše ostatní bylo na nás...a navíc i rodiče manžela potřebovali naší pomoc...bylo to těžký ale když pak umřeli, postupně rok po sobě...najednou jsem nevěděla po tom každodením kolotoči co dělat, to prázdno najednou bylo horší než ten každodení kolotoč...ale rozhodně ničeho nelituji.

    superkarma: 2 06.10.2015, 09:27:33
  21. [10] MaVy [*]

    jinak souhlasím s tím, že na úplnou demenci a ležáka, musí být zvláštní povaha-jako starat se doma, to si já naštěstí představovat nemusím do toho stádia se mamka nedostane, fyzická nemoc je u ní silnější

    superkarma: 0 06.10.2015, 08:40:01
  22. avatar
    [9] ToraToraTora [*]

    Život je o kompromisech. Lze využít nějakou ošetřovatelku nebo asistentzku na některé dny, části dne nebo činnosti, aby si dcera mohla odpočinout, věnovat se rodině, být sama, relaxovat. Obětovat sebe i rodinu není potřeba.

    superkarma: 1 06.10.2015, 08:37:57
  23. [8] MaVy [*]

    já se taky takhle starám, mamka má přes 50 let RS a stařecká demence jí už začala také, má kariéra je na hřebíku, jelikož u ní jsem 24 hodin, jo je to občas na palici, taky bych šla radši do práce, ale co se dá dělat? Sml80do ústavu jí taky nedám a paní radím ať zvolní, buď ať je s ní doma, nebo občas požádá o pomoc nějakou charitu, jinak i na malém městě bývají denní stacionáře, teda říkáme tomu školka pro staříky, vypnout se občas musí Sml22

    superkarma: 6 06.10.2015, 08:31:37
  24. avatar
    [7] misa.35 [*]

    Není to lehké rozhodnutí. Z osobní zkušenosti vím, že na konci života občas nemocný člověk nejvíce ubližuje svým nejbližším. I v naší rodině to tak bylo a po 1/2 roce nám lékař doporučil hospic.Musím přiznat, že to byla pro babičku i nás dobrá volba. Byla tam klidnější a ke konci jsme mohli být s ní stále. Takže za mne nezavrhuji žádnou možnost a pokud to paní Jana bude zvládat dá,l má můj velký obdiv.

    1. na komentář reaguje vladka321 — #21
    superkarma: 6 06.10.2015, 07:22:23
  25. avatar
    [6] gerda [*]

    monča — #4I moje maminka říkala, že kdyby byla nemohoucí ležák odkázaný na péči druhých, tak by si přála rychle zemřít. Často uvažovala, že si naschrání nějaké prášky...já jí vždycky říkala: bolí tě něco? můžeš jíst, chodit ven? Tak dokud je to tak, nic se neděje. Až bude nejhůř, nebudeš o tom vědět. Což jsem se snažila splnit, ke konci jsem pro ni žádala opiáty.

    superkarma: 2 06.10.2015, 07:12:23
  26. avatar
    [5] gerda [*]

    Člověk se opravdu musí smířit s realitou. Pacient s těžkou demencí může být okolí i nebezpečný a pokud není dost peněz na zaplacení ošetřovatelky, pak je lepší řešení zvolit nějaký dobrý penzion. Jinak už nejde o život, ale živoření celé rodiny. V podstatě se čeká už jen na nějaký průšvih v bytě, domě, co udělá sobě, co provede jiným - vím, pořád je to maminka a ty světlé chvilky jsou zázračné, ale...kolegyně má maminku v ústavu, jezdí za ní stále, není to daleko. Málem se jí rozpadla rodina, když ji měli v bytě. Vnučka se jí bála, manžel jako normální chlap těžko snášel pomočené matrace a vůbec... Nemocný člověk neví, co dělá, ale péče o něj je pro jednoho zničující. Maminku jsem měla v plné duševní svěžesti i při její těžké chorobě, nedovedu si představit tohle řešit.

    superkarma: 2 06.10.2015, 07:09:58
  27. [4] monča [*]

    A je to pro toho dementního starého člověka život k žití? Moje babička má 95 let, chodí, myslí jí to, špatně vidí, bolí ji záda, hodně spí, ale jinak žádné závažné nemoci nemá, přesto mi při každé návštěvě říká, že už tady přesluhuje, že už chce odejít za dědou. Co teprve, když má člověk bolesti a je odkázaný se vším na druhé. Potom, co jsem zažila poslední měsíce s mamkou nemocnou rakovinou s metastázemi, chci v případě těžkých nemocí být raději rychle mrtvá a nepřežívat v jakékoliv péči.

    1. na komentář reaguje gerda — #6
    superkarma: 12 06.10.2015, 06:48:10
  28. [3] Maria28 [*]

    Co na to říct. Na jednu stranu je to chválychodné, že maminku nechce dát do žádného zařízení, ale jak se píše, má i vnouče, se kterým se zřejmě nemá čas potěšit, nemá čas na manžela, no aby Janě nezůstala brzy jen ta maminka...

    superkarma: 1 06.10.2015, 05:09:13
  29. avatar
    [2] Altamora [*]

    Doufám, že si mě děti nevezmou k sobě, pokud budu dementní, zvlášť pokud tomu budu i ležák. Jestli mi pobyt v ústavu zkrátí život, tím lépe. Ležet, o ničem nevědět, to není o co stát, to pro mě není život. Přesto, že obdivuji lidi, kteří se o své rodiče dovedou postarat v takovém případě.

    superkarma: 17 06.10.2015, 00:34:30
  30. avatar
    [1] vladka321 [*]

    Moje babička dožila přesně takto u své dcery. Každý ji říkal, ať dá babičku do ústavu a jednou to prostě nebylo k vydržení a babička se tam opravdu ocitla. Jezdili jsme ji navštěvovat, ovšem babička byla čím dál horší. Nikdy bych neřekla, že za 14 dní člověk dokáže tak rychle a opravdu viditelně chřadnout. Nešlo se na to dívat a tak babička zase skončila u své dcery a ještě žila dalších sedm let. Nikdo již nikdy z úst nevyslovil, že by snad babička měla zase jít do té hrůzy. Všichni jsme to přijali, jako nejlepší možnou alternativu. A přestože babička na svém konci již byla vyloženě tzv. ležákem s plenkami, tak věřím, že měla lepší a rozhodně rapidně delší život, než který by dožila a dosoužila v ústavu dlouhodobě nemocných. Nikdy bych nedala nikoho ze svých blízkých do podobného zařízení!!! A paní Janě bych doporučila, aby si neříkala a hlavně nepřijímala podobné perličky zde nastíněné - čímž myslím skazky o "smráďatech" apod....

    superkarma: 1 06.10.2015, 00:24:02

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme