Troufám si tvrdit, že není jednoho člověka na Zemi, který by si v některé z etap života byť jednou nepoložil otázku: „Co se stane, až umřu?“

life

Celých 56 % lidí je podle statistik přesvědčeno, že jejich vědomí v nějaké formě zůstává na světě i po smrti fyzického těla.

Řadíte se mezi ně?

Reinkarnace, proces, při kterém se lidské bytosti znovu a znovu rodí, je víra stará celá staletí a setkáváme se s ní po celém světě. Fakt, že člověk zemře jako schránka, pro nikoho tak nepředstavitelný není. Evidentně je to ale horší, když si máme připustit, že si přestaneme uvědomovat sebe sama.

Cítit, vnímat, být.

Vyprávělo vám někdy vaše dítě naprosto vážně zážitky, které se mu dle vašeho soudu nemohly stát? To moje ano.

Pamatuji si to jako dneska.

Johance tehdy nemohlo být víc než pět let. To ještě ani ne, tak něco málo přes čtyři. Vedla jsem ji tehdy za ruku po Ládví a ona se na mě podívala a s tváří filozofa pravila:

„Když jsem byla ještě veliká, měla jsem taky děti.“ Naslouchala jsem pak útržkovitým jakoby vzpomínkám své dcery, které mi nepřipadaly jako výplod fantazie malého děcka. Byla konkrétní a hlavně věcná. Byla bez emocí. Říkala to jako chleba. Naprosto to nezlehčuji. Dnes si to už nepamatuje.

Došla jsem k přesvědčení, že člověk si po určitou dobu své minulé životy nebo jeden z posledních skutečně pamatuje. Pak zapomene.

Mozek zřejmě prostě tím, jak mu přibývají další a další události, jak se mu plní paměť tím současným, kapacitně nemá na to to všechno archivovat, a tak selektuje. Na to, co je aktuální, a co ne. Možná to „nevydeletuje“ úplně. Možná to jen zazipuje a uloží někam na disk „D“, co já vím…

Možná někdy, čas od času při nějaké příležitosti, soubor i otevře.

  • Už se vám někdy stalo, že jste se ocitli na místě, kde jste nikdy nebyli, a přesto jste ho znali?
  • Měli jste někdy pocit, že jste se s určitým člověkem již setkali, že ho znáte, a přitom by tomu reálně tak být nemělo?
  • Zdálo se vám někdy detailně o vlastní smrti i okolnostech kolem ní?
  • Máte dojem, že jste určitou situaci již řešili, že víte, jak něco udělat, a přitom byste to vědět ani neměli? Může jít i o dost odborné znalosti, ke kterým netušíte, jak jste přišli.

Ano? Pak opravdu může jít o zasunuté vzpomínky.

Nejsem sama, kdo si například vzpomíná, jak zemřel.

Utopila jsem se. Vím i to, že jsem se nemohla hýbat. Vzpomínám si přesně už od dětství, jaké to je do poslední chvíle zadržovat dech. Pocit šíleného strachu a pak naprosté rezignace. Člověk se prostě nadechne vody. Bolí to a studí. Tělo vodu dáví zpátky a pak ji znovu nadechne. Pak už nic.

Je to vzpomínka, která se nestala, a přesto je velice konkrétní. Je to také jeden z důvodů, proč jsem se naučila plavat až v osmnácti a dodnes tak činím pouze v sebeobraně. Neplavu, kde nestačím, pokud mi nejde o život.

Regrese? Ne, děkuji…

Vcelku moderní je dnes jakési násilné vracení člověka někam, kde podle mého názoru, pokud ke vzpomínkám nedojde spontánně, nemá co dělat.

Pomocí regrese nebo rovnou hypnózy údajně lze vzpomínky na minulý život i smrt oživit. Jenže proč? Ze zvědavosti? To je trochu nebezpečné, podle mého soudu.

Člověk je v současném životě zavalen problémy a nezodpovězenými otázkami, dramatickými zážitky a podobně. Nevidím jediný důvod, proč si přidělávat či oživovat další. Abychom pochopili karmu?

A opravdu je to k něčemu, kdyby se člověk třeba dozvěděl, že trpí neplodností, protože prostě třeba někomu moc ublížil, že třeba zlikvidoval vlastní dítě, nebo matku svého dítěte?

Děkuji pěkně, komu tohle prospěje?

Nejlepší zkušenosti mají lékaři…

Víra v oddělitelnost lidského vědomí a možnost jeho pokračování se nevyhnula ani vědě a je velice zajímavé, jak seriózně k tomuto tématu současní vědci přistupují. Celé studie se dnes zabývají sledováním výpovědí lékařů a pacientů, psychiatři píší pojednání, specialisté se snaží „natočit“ vzpomínky a sny.

Je to celé v plenkách, ale je dobře, že jsme jako společnost i na vědecké úrovni už na takovém stupni uvědomění, že víme, že:

„Co dnes není prokázáno, není zítra vyloučeno.“

Nakonec, bez víry a touhy po poznání, bychom dnes asi ještě seděli na šutru a předžvýkávali bůvolí kůže.

Můžeme si myslet, co chceme. Jsme těmi, kterými teď a tady jsme, a máme k dispozici jen vlastní mysl, jejíž součástí je víra. A věřit či nevěřit je o svobodné vůli.

Muž z následujícího příběhu, má důvod spíše věřit.

Vzpomínám si, že jsem zemřel

Dnes čtyřicetiletý Alexandr byl tehdy na vojně, když dostal těžký zánět do nohy a byl léčen injekcemi aplikovanými přímo do rány.

h

„Nevím, jestli mi tehdy vpravili do krve vzduchovou bublinu, nebo jsem prodělal akutní reakci na podaná antibiotika. Nikdy se to nevyšetřovalo, ale během několika minut po zákroku jsem zemřel,“ vzpomíná Saša. „Pamatuji se, jak jsem najednou slyšel všechno jakoby s ozvěnou, která postupně slábla. Slyšel jsem kluky, jak tam nade mnou brečej. Viděl jsem sebe,“ vypráví.

„Pak byla tma a pak najednou světlo. Takové mléčné, zářivé, a v něm jsem viděl svého tátu, který byl v té době již nějaký čas mrtev,“ vzpomíná. „Byl v tom světle a byl celý bílý. Natahoval ke mně ruku a já měl strašný strach. Pamatuji se, že jsem mu ruku nechtěl dát, protože jsem si uvědomoval, že nechci zemřít. Byl jsem v té době mladý a chtěl jsem zůstat.“

Sašu vrátil do života přivolaný zubař, protože nikoho jiného zřejmě vyděšení vojáci nesehnali.

„Najednou jsem dostal jakoby ránu a byla zase tma. Slyšel jsem svoje srdce v mojí hlavě. Před tím jsem si uvědomoval, že mi nebouchá. Já věděl, že se zastavilo, to je zvláštní pocit,“ líčí muž.

„Je to obrovské, nepopsatelné ticho ve vlastním těle, kterým nelze pohnout. Jestli je něco po smrti? No já myslím, že ano. Vždyť přestože moje tělo tehdy umřelo, já žil… “ dodává.

Reklama