Možná to taky znáte. Něco ošklivého se vám přihodí, ne vyloženě drastického, ale nějaká nepříjemná událost. Vy to nakonec zvládnete, problém vyřešíte, hezky se narovnáte, otřepete, vydechnete si… A bác ho, už letí od života další facka a zase „ryjete držkou v zemi“. A jakmile se trochu posbíráte… Zkrátka mluvím o těch obdobích, kdy se vám úsloví „Život je pes a člověk jeho patník“ zdá být zatraceně pravdivé.

Mě nedávno jedno takové období potkalo. Nešlo o nic strašlivého, akorát „Stokrát nic umořilo osla“. A jako ten umořený osel jsem si připadala. A to to začalo tak nevinně – kamarádka mě poprosila, jestli bych jí na víkend nemohla pohlídat psa. Zvíře sice bylo poněkud nevycválané, ale jinak v celku zvládnutelné, já plánovala strávit většinu času doma – musela jsem psát granty a dva psi nebo tři, to už je přece jedno. A tak jsem kývla.

O něco později mi má spolubydlící oznámila, že by se jí právě tento víkend a žádný jiný extrémně hodil k vymalování jejího pokoje. Plánovaly jsme to už dlouho, několikrát odkládaly, na čemž jsem měla svou vinu i já, zkrátka nechala jsem se přesvědčit, že teď nebo nikdy, a kývla jsem. A tak jsem se o víkendu ocitla v situaci, kdy v mém pokoji trůnil nábytek z celého bytu, takže mi volné zůstaly asi tři metry čtvereční, na nichž jsem přebývala já a tři psi – z čehož, jak se ukázalo, se kamarádčin s tím mým na tak těsném prostoru příliš nesnesl, a tak jsem měla plné ruce práce s předcházením rvačkám.

Aby toho nebylo málo, večer předtím mě navštívila máma a jaksi se jí podařilo, že jí hlavice od sprchy zůstala v ruce – a to neopravitelně. Ke sprchování nám zbyla jen hadice a shánět novou už nebyl čas. Ale aspoň se nám snáze napouštěla voda do kýblu.

lak 5. - a v dobrotě

Byt se brzy změnil na prostor, v němž bylo převážně bílo a smrděla v něm barva. Já jsem se většinu času pokoušela zoufale datlovat na notebooku, v sedě na zemi mezi vrčícím psincem. A čas od času jsem odbíhala pomáhat spolubydlící, jejíž přítel jí sice původně přislíbil spolupráci, ale jaksi mu nevyšlo volno v zaměstnání.

Během pátku a části soboty jsme úspěšně rozmyly původní barvu a zjistily, že z těch několika drobných trhlinek v omítce vznikly docela velké fleky. „Nevadí, zasádrujeme,“ prohlásila kamarádka ještě relativně optimistickým tónem. Sádrování se nám ovšem příliš nedařilo – ukázalo se, že vyrobit na sádře rovnou plochu není tak snadné, jak jsme si původně myslely. Bílá mezitím okupovala celý byt – myšlenka, že díky igelitům koberce přežijou nepoškozeny se nepotvrdila – naštěstí jsou to v podstatě zátěžáky.

Nakonec jsme díry v omítce jakž takž zasádrovaly, k večeru dorazil i přítel a mohlo se začít s nátěrem – první byl bílý a vcelku se povedl, akorát ta sádra holt nebyla to, co měla být. Barva pomalu zasychala, my se chystali na druhý, tentokráte okrový nátěr, když v tom… Spadla půlka omítky. Zkrátka se oddělila ode zdi a elegantně se uložila na igelitem přikrytý koberec. To už jsem nevydržela a utekla na hodinu venčit psy.

Když víkend skončil, byl výsledek tristní – kamarádka sice měla stěny v požadované okrové, ale protože jí už také tekly nervy a docházela trpělivost a schopnost soudného uvažování, byla část barvy na omítce a část na pórovitém betonu. Zato byla spousta bílé barvy na kobercích, klikách, dveřích – zkrátka všude, kde být neměla. Ale aspoň se mi povedlo odevzdat granty a koupit novou hadici do koupelny – obyčejnou, v Tescu, za pár korun, ale jinou prostě neměli. S vidinou pořádné sprchy a odpočinku v konečně odskládané posteli jsem vyrazila vrátit hlídaného psa.

Cestou zpět mi zavolala máma, že jí ujel autobus a přespí u mě. A poněvadž postel v takovém případě přenechávám jejím přece jen už trochu starším kostem, mohla jsem počítat jenom s matracemi z křesel na zemi. Ale aspoň ta sprcha, snažila jsem se ve všem tom šílenství najít něco pozitivního.

Dorazila jsem domů a uvítal mě mámin omluvný výraz.
„Ehm, běž se podívat do koupelny.“
Se zlou předtuchou jsem do té proklaté místnosti vkročila… a seznala, že nová hadice podélně praskla. V tu chvíli jsem neměla daleko k tomu si prostě sednout na zem a rozplakat se. Vlastně se nic strašného nestalo a teď už se celému tomu víkendu můžu zasmát – hadici mám novou a snad kvalitnější a bílou barvu nacházím po bytě už jen výjimečně – ale v tu chvíli jsem prostě měla pocit Joba, sedícího na smetišti dějin.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Znáte podobný pocit?
Stalo se Vám už, že Vás život doslova umořil problémy a překážkami?
Že Vám setrvale házel klacky pod nohy?
Co všechno si na Vás osud nachystal?
Jak jste situaci řešila?
Co Vám pomohlo ji překonat? Nebo kdo?
Nebo stále ještě bojujete?

Možná jste zažila něco mnohem horšího než já, možná právě v podobné situaci jste. Podělte se na redakce@zena-in.cz o své příběhy – vážné, i ty dneska už veselé. Nejlepší příspěvek, samozřejmě, odměním.

Reklama