fired

Vyprávím u kafe našemu babinci o filmu Lítám v tom. Hlavní hrdina (George Clooney) se živí vyhazováním lidí z práce. Najímají si ho firmy, aby si „ulehčily“ práci a nemusely své zaměstnance propouštět samy. Kamarádka poznamenala, že by si snad od fešáka Clooneyho nechala výpověď dát, aby uslyšela jeho větu: „Není v tom nic osobního“.  „A chtěla bys tu větu slyšet od mé ségry? Ta dělá totéž,“ ozvala se další kámoška. Ztuhly jsme.

O pár dní později jsem si s ní povídala. A příliš se jí do toho nechtělo, souhlasila s rozhovorem až po třetím telefonátu. Na její přání jsem změnila pár osobních údajů. Říkejme jí Martina. Je jí 43 a velmi zjednodušeně řečeno: vyhazuje lidi z práce.

Pracujete v personální agentuře. Myslela jsem, že práci pomáháte hledat?
Personálních agentur je více druhů. Naše pomáhá najít práci uchazečům, dává jim rady, v jakém oboru mají největší šanci, jak se mají prezentovat u pohovoru. Samotná agentura má smlouvy s firmami, které průběžně hledají nové pracovníky, ale obrací se na ni i noví zaměstnavatelé. Také jim poskytujeme poradenství, například jaké požadavky mají uvádět pro jednotlivé pozice, jak se odlišují některé obory, výše platů atd.

Nikdy jsem v takové agentuře nebyla, jak vlastně funguje?
Zaměstnavatelé nás osloví s požadavkem, jakou pozici chtějí obsadit. Je to rozděleno podle oborů a požadované praxe a znalostí. My inzerát zveřejníme na internetových stránkách a potom třídíme jednotlivé životopisy a vybíráme potenciální kandidáty. S nimi se pak dělají pohovory, absolvují psychologické testy, píší testy z cizích jazyků. Podle výsledků se vybere kandidát, někdy několik, kterého doporučíme firmě. Ta jej zařadí do výběrového řízení, kdy se musí prezentovat odborníkům a ukázat, zda se na požadovanou pozici hodí. Do toho už nezasahujeme, firma nám oznámí, zda uchazeč uspěl, nebo ne. Pokud ano, dostává konzultant, který zaměstnance doporučil, provize.
Máme ale i svou databázi uchazečů, kteří dříve neuspěli,a pokud nabídka zaměstnání odpovídá požadovaným kritériím, oslovíme ho a pozveme na další pohovor, kdy je mu pozice představena. Je jen na něm, zda se chce výběrového řízení zúčastnit.

A co je třeba k tomu, aby někdo pracoval u vás?
Záleží na pozici, kterou zastáváte. Ale důležité je vzdělání. Mělo by souviset s oborem lidských zdrojů. Mezi mými kolegy jsou absolventi psychologie, sociologové, pedagogové nebo ti, co vystudovali tzv. výchovu dospělých. Také je důležitá praxe. Ti, co zastávají vyšší funkce, musí mít odpovídající praxi v personalistice. Já jsem vystudovala sociologii, pak pracovala v personálním oddělení jedné společnosti a pak se „přesunula“ do agentury.

Takže jste rovnou získala vyšší pozici?
Ne, začala jsem jako konzultantka, abych měla praxi v tom, jak agentura „funguje“. Měla jsem na starosti obory zaměřené pro velké firmy – nad 50 zaměstnanců. Potom  jsem postoupila na seniorskou pozici, takže jsem spolupracovala pouze s firmami právě v oblasti poradenství.

Je lehké s takovými firmami spolupracovat?
Záleží na jejich zaměstnancích z personálního oddělení (Martina používá někdy anglický výraz HR – oddělení lidských zdrojů). S některými jsem se blíže poznala a skamarádila. Někteří jsou ale striktní. Mají svou představu o zaměstnancích a nechtějí pochopit, že některé jejich požadavky jsou nesplnitelné, nebo naopak naprosto zbytečné.

Jaké například?
Třeba to, že vedoucí recepce musí mít pouze vysokoškolské vzdělání nebo česká  firma s partnery, kteří jsou ve velké většině z Česka, žádá u asistentek nejméně 2 světové jazyky, přestože je vůbec nebudou potřebovat a bude jim stačit pouze angličtina. Měla jsem třeba kandidátku, která měla perfektní výsledky ve všech testech, ve firmě se výborně prezentovala, ale najednou chtěli, aby měla řidičský průkaz. Ten ve firemních požadavcích nebyl uveden, a když jsem zjišťovala, zda je nutný v nabízené pozici, zjistila jsem, že ne. Chtěli působit vysoce profesionálně a odmítli potenciálního kvalitního zaměstnance jen proto, že v jiných firmách na těchto pozicích mají lidé služební vozy. A v této firmě jej měl jen ředitel a jeho 2 zástupci a do budoucnosti rozšíření „řidičů“ neplánují.

Řešila jste to nějak?
Bohužel to nešlo, přestože jsem si získala informace, které jsem vám uvedla. Firma je náš zákazník. Bylo mi líto té kandidátky. Výsledky skvělé jak u nás, tak u nich, a pak si někdo vzpomene, že v partnerské společnosti mají služební auta a nikdo s nimi nehne. Chtějí působit jako „perfektní profesionální společnost“.

A co uchazeči?
Někdy o sobě uvádějí nepravdivé údaje. Občas nad nimi přimhouříme oči, když vidíme, že je kandidát schopný a mohl by požadovanou pozici zastávat. No a další se velmi přeceňují, dovedou se urazit, když v jejich profilu uvedete, že nemají třeba skvělou angličtinu nebo jim řeknete, že celkově nevyhovují požadavkům pozice, o kterou se ucházejí. Nicméně všichni máme své zkušenosti, prošli jsme mnoha školeními, takže asertivita je pro nás naprosto přirozená. Ale největší odměnou vždycky byl telefonát, kdy jsem mohla někomu zavolat, že práci získal. Z mnoha lidí spadla „profesionální“ maska a byli sví a měli velkou radost. A já s nimi. Nemyslete si, že v tom hlavní roli hrála finanční provize. Mnoho lidí mi „sedlo“, někdy se náš pohovor protáhl, protože jsme si začali povídat o běžných věcech, a když je firma přijala, byla jsem opravdu šťastná, protože jsem věděla, že jsou dobří a že o tu práci doopravdy stojí.

Teď ale děláte něco jiného…
(Do této chvíle byla  Martina klidná, ze začátku mluvila jako naprostá profesionálka, ale čekala, až to přijde.)
Vlastně ani ne. Pořád firemní poradenství. Jen jinak než dřív. Teď už neradíme, jak lidi zaměstnat, ale jak je propustit. Personální oddělení našich klientů se na nás obracejí s žádostmi. Nechtějí zaměstnance přijmout, ale propustit. I když stále ještě některé nabízejí práci, ale vzhledem k ekonomické krizi je obrovský převis uchazečů. Kolega zrovna řeší situaci, kdy má asi 30 kandidátů na vysoce odbornou pozici. Dříve „vybíral“ nejvýše z 5 lidí nebo nemohl najít nikoho, a teď jich má 30. A u administrativy je to mnohem horší. Na inzerát přijde kolikrát i několik stovek odpovědí. Prostě musíme všechny odmítat.

To ale dělají vaši kolegové, vy ne.
Ano. Já dělám tu špinavější práci. Aby si „límečky v kravatách“ nebo dámy v perfektních kostýmcích nešpinily ruce, najmou si externího pracovníka. Takže výpovědi nedávají oni, ale vlastně já.

Můžete to blíže popsat?
Předchází tomu schůzka s představiteli firmy, kdy se určuje, ze kterých oddělení se budou „uvolňovat“ zaměstnanci. A pak připravím materiály pro personalisty firem, kde je uvedeno, proč své zaměstnance propouštějí, radí jim, jak se chovat, na co se mohou připravit. Hlavním důvodem je vždy ekonomická krize, nastaly těžké časy a v rámci snižování nákladů je třeba snížit i počet zaměstnanců. Udělat se to musí korektně, nejde podléhat emocím, které samozřejmě vzniknou, když někomu oznámí, že je propuštěn. Některé zaměstnance personalisté osobně znají, mají k nim citové vazby, a když se někdo zhroutí, rozpláče, nebo naopak začne nadávat, není lehké to ustát.

Propouštění  tedy  provádějí jen personalisté těch firem?
Většinou ano. A někdy je u toho nadřízený toho nebo těch, co dostanou výpověď. Ze začátku jsem působila opravdu jen jako poradce, ale už jsem několikrát musela výpovědi dávat sama.

Jak to probíhalo?
Uvedla jsem všechny zmíněné důvody – recese, nedostatek financí... Jenže, je to něco úplně jiného, než když jsem kdysi někomu řekla, že si ho firma nevybrala. Teď musím sdělit důvody, proč si ho firma vybrala. A vyslechnout si hodně nepříjemných nebo smutných věcí. Někdo má rodinu, dost lidí platí hypotéky. Nejhorší je to u starších zaměstnanců, vědí, že situace na trhu práce nahrává především mladým. Já nechci uvádět konkrétní případy, tak silná nejsem, abych o tom vyprávěla.

Co přitom cítíte?
Jsem najatá jako profík (hořký úsměv). Měla bych se od toho oprostit, ale je to těžké. Prostě s citlivým nacvičeným úsměvem klidně vysvětlit „máte výpověď, protože a proto“ a dokola opakovat odpovědi na otázky „proč zrovna já“.  A hlavně se nezdržovat. Heslo „korektně a rychle“. Když jsem to poprvé dělala, myslela jsem si, že jsem na to připravená. Už proto, že jsem kdysi pracovala v osobním oddělení a také jsem musela pár lidí propustit. Ale bylo to vždy kvůli nějakým nedostatkům v jejich práci, nikdy proto, že se udělala kvóta, kolik lidí půjde bez vážného důvodu pryč. Tenkrát jsem přijela domů, byla snad hodinu ve sprše a manžel mne držel celou noc v náručí. Jako ve špatném filmu, co?

Zapomněla jsem se zeptat na rodinu.
Manžel pracuje v marketingu, syn studuje vysokou a dcera je na střední škole. Máme klasický čtyřpokojový byt, žádný luxus, nežijeme si v žádném případě nad poměry, ale nestěžuju si.

Vědí, že se změnila náplň vaší práce?
Jen manžel a sestra a rodičům už to vůbec říct nemůžu. Děti by s tím naprosto nesouhlasily a já jen doufám, že nebudu propouštět někoho z jejich okolí, třeba rodiče jejich kamarádů nebo spolužáků.

A co kdyby se někdo z vašich blízkých zeptal?
Zkusila bych jim vysvětlit, že je to má práce, že tím přispívám do rodinného rozpočtu, že máme v bance dvě půjčky, že jsou mnohem horší zaměstnání... Už jsem si to párkrát  v duchu přehrávala, ale vlastně nevím, co bych jim řekla, a také vím, že by to nepochopili. Nebo nechtěli pochopit, znáte to, jaké jsou děti v tomhle věku.

Nepřemýšlela jste o tom, že byste změnila práci?
Uvažovala jsem o tom. Pořád sleduji, jak se vyvíjí ekonomická krize, říkám si, že se za nějaký čas současný stav zase začne zklidňovat. Na druhou stranu i v mém oboru nejsou volná místa. Plno personálních agentur pozastavilo činnost, pár jich zaniklo, i u nás se bude propouštět. A v HR odděleních se také nepřijímá. Prostě jsem to přijala. Ne, že bych se s tím úplně smířila, ale naštěstí u nás firmy pořád dávají přednost vlastním zdrojům a málokdo si na propouštění najme někoho cizího. Takže to není můj denní chléb jako v tom filmu.

Když jsme u něj. Opravdu jsou v cizině firmy, které „vyhazují“ zaměstnance na zakázku jiných?
Jsou, i když nevím, jak přesně fungují. Možná úplně stejně. Ale je fakt, že když jsem viděla reakce lidí, kteří v tom filmu dostali výpověď, šel mi mráz po zádech. Snad všechny jsem si zažila sama. Ale hlavní hrdina je na tom vlastně dobře. Udržuje si odstup, je odosobněný od problémů obyčejných lidí. Neví, co je to nemít prostředky k životu, nemá žádné závazky.

Myslíte, že to vydržíte dělat dlouho?
Jak jsem řekla, závisí to na vývoji pracovního trhu. A na mých nervech, já nedovedu být necitelná cynická mrcha s „milým“ úsměvem. Navíc jsem mluvila o svých pocitech s nadřízenými a snad bych se měla vrátit k pouhému poradenství. A také doufám, že si v Česku nevezmou příklad z amerického filmu. I když je jinak výborný a nominace na Oskara si zasloužil.

 

Reklama