Zítra je 17. listopad. Naši předci by řekli, den jako každý jiný listopadový den. Sychravý, pošmourný, vyplňující čas mezi Dušičkami a Vánocemi. My ale dobře víme, že tak tomu není. Jde o den velmi významný.

Sametová revoluce

Když se podíváte na zítřejší datum v kalendáři, najdete tam červeným písmem napsáno: Státní svátek: Den boje za svobodu a demokracii. Dva dny nato list kalendáře přetočíte bez povšimnutí - anebo se pozastavíte a zrekapitulujete.

17. listopad je po celém světě známý jako Mezinárodní den studenstva.
V České (Československé) republice se vztahuje ke dvěma důležitým historickým událostem: uzavření Českých vysokých škol v roce 1939 a začátek sametové revoluce v roce 1989.
V souvislosti s oběma těmito událostmi je u nás 17. listopad od roku 2000 uznáván jako státní svátek.

To ví přece každý, ne?

Sametová revoluce

Když jsem se naší, dnes dvaadvacetileté dcery, narozené přesně na rozhraní sametové revoluce, zeptala, co jí říká datum 17. listopad, samozřejmě bez rozmyšlení odpověděla:
„To byla sametová revoluce. To ví přece každý, ne?“
„Ale proč byla?“ nedám pokoj s otázkami.
„No aby tady už nebyli „komanči“.“
Toto titulování je dnes mezi mladými tak zažilé, asi jako u nás fašisti.
Poté mi odříkala naučené základní fráze ze školy. Ale nešlo to přímo z ní, šlo to z učebnice. Jak by také mohlo. Nazažila dobu před revolucí, žije už jen „teď“ a všechno jí přijde normální. Že to tak má prostě být. Nějaké znárodnění majetku jejího pradědečka nebo nedostání se rodičů dál na školu kvůli špatnému kádrovému posudku je jí stejně vzdálené jako počátky pěstování vinné révy za vlády Karla IV.

Dnešní mladí lidé nemají možnost srovnání. Když my jsme cinkali klíčemi, oni buď ještě nebyli na světe, anebo leželi opodál v kočárku. Přijde jim normální, že dostali ke svačině banány a na Vánoce přijel strýček z Ameriky.
My, o generaci starší, kterých se to týkalo nejvíc, jsme mezitím cinkali a cinkali. A co jsme vycinkali?

Naštěstí bez tanků

Sametová revoluce

Pamatuji si jako dnes, když jsem celé ty listopadové události sledovala spolu s mým otcem u televizní obrazovky. Vzdáleni 330 km od Prahy, nejraději bychom byli u toho. Přišli jsme v padesátých letech nejen o majetky, ale také o životy svých příbuzných.
Sedíme tak oba u té televize, plni naděje a očekávání.
„To je jako v šedesátém osmém,“ prohodí můj otec, přímý účastník tehdejších událostí.
„Ale naštěstí bez tanků,“ dodá maminka.
Máme v té době už tříletého chlapečka, malého komouše, jak se mu dodnes směje jeho polistopadová sestřička. Celá rodina se těšíme na další přírůstek do rodiny, na dítě, které se narodí do nové doby. Bude moct cestovat, bude se moci hlásit na školu, na jakou chce, bude moci říkat, co chce.
17. listopad 1989 byl pro naši rodinu po všech směrech dnem velkých očekávání.

Kde se stala chyba?

Uběho 23 let od oné sametové revoluce. A jdeme rekapitulovat.
Chyba se musela stát už někdy na počátku, ke korytům se dostali ti, kteří tam být neměli. Kabátů se převléklo tolik, že dnes již neexistující podniky Jitex nebo Makyta by jich tolik ani nestačily ušít.
Nejsem politik, nebudu se pouštět do žádných velkých diskuzí. Nebudu chválit ani hanit. Udělala se spousta dobrých věci, ale na ty se zapomíná nejdřív. Do popředí se dostávají jen ty horší. A že jich není zrovna málo.
Myslím, že na spadnutí je nová revoluce.
Jen doufám, že místo sametu teď raději použijeme smirkový papír.

foto: ilustrační

Reklama