Reklama

Přečtěte si úžasný příběh ženy, která měla život na vlásku, přesto svůj boj nevzdala. Děkujeme čtenářce s nickem Rusalka 2008, že se o něj s námi podělila

Když mi v prosinci 2005 sdělili lékaři diagnózu, neměla jsem daleko od zhroucení... Velký kavernózní hemangiom v oblasti mozkového kmene, který začal krvácet (pomalu a pořád), mi způsobil levostrannou obrnu těla a podle lékařů nebyl operabilní. Původně jsem zdravotní sestra, takže jsem věděla, že krvácení do mozkového kmene může být rychle smrtelné.

Před vánoci mě pustili z nemocnice na chvíli domů, kde čekali manžel a naše 9letá dvojčata, s jakou se mamka vrátí. Myslela jsem, že jsou to mé poslední vánoce a moc mě trápilo, že bych měla své děti opustit, a udělali jsme si co nejhezčí vánoce... Protože mi nikdo nedával naději, začala jsem hledat nějaké jiné řešení. Do té krajské nemocnice už jsem se po vánocích nevrátila a rozesílala snímky mé hlavy z MR všude známým do nemocnic v Ostravě, Plzni a Praze.

Volali mi většinou, že je jim to líto a že to skutečně operabilní není, operaci bych asi nepřežila. Pak se ozvali z jedné nemocnice v Praze a po vyšetření mi v dubnu sdělili, že do léta už to nevydrží a že je operace nutná, i když moc riskantní... Odjela jsem domů, chtěla jsem všechny vidět.

Po celou tu dobu jsem se snažila po sobě nechat co nejvíc hezkých zážitků a vzpomínek a usmířit se se všemi, komu jsem možná kdysi nějak křivdila. Děti si asi užily ode mně plno dobrých rad do života, ačkoliv jsme jim neříkali s mužem celou pravdu, tušily, že je to zlé. Stále se vyptávaly a pečovaly o mě moc krásně. Už kvůli nim jsem se rozhodla, že to nevzdám a nakonec jsem si to vybojovala. Lékaři na Homolce byli úžasní...

Ale ten půlrok nejistoty byl pro nás peklem, často jsem kontaktovala přátele, kterým jsem ani nic neřekla, jen s nimi hezky popovídala, aby jim ta poslední vzpomínka na mně byla příjemná. Samotnou mě můj postoj zaskočil, doufala jsem tajně, že to bude dobré, ale velká naděje to nebyla...

Nakonec dopadlo všechno dobře, operace se povedla a k překvapení všech i bez následků... Teď si uvědomuji lépe než dřív, že člověk má žít stále tak, aby na něj ostatní vždycky mysleli a vzpomínali v dobrém. Jen tak tu zůstává vlastně pořád... A moc dobře chápu všechny, kteří se dostali do podobné situace a snažím se pomáhat, byť jen radou a povzbuzením... Držím všem pěsti!

Rusalka2008

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Jste neuvěřitelně statečná a my vám držíme moc palce

Jak byste se v situaci Rusalky 2008 zachovaly vy, milé ženy-in? Dokážete si to představit? Také byste hledaly možnosti a nevzdaly se? Máte některá z vás také nějaký životní příběh, se kterým se můžete svěřit? Napište nám

redakce@zena-in.cz