Vztahy

Žít nebo zemřít?

 

Znáte období, kdy se vám nic nedaří? Kdy nezvládáte jednu situaci za druhou, kdy se vám smůla a neštěstí lepí na paty a vy se jen dokola a dokola modlíte, aby to už skončilo, abyste konečně měla klid....

 

Jenže já se takto modlím už čtyři měsíce a místo klidu mi život uděluje další a další rány.

Toto šílené období začalo koncem ledna, kdy si moje milovaná babička zlomila nohu. Lékaři nás ujišťovali, že vše bude dobré, že se nemusíme bát.... Ujišťovali, ujišťovali až do chvíle, kdy se babičce rapidně zhoršila cukrovka a o týden později dostala v nemocnici mrtvici.

Zůstala napůl těla ochrnutá, neuměla číst, psát a ani nevěděla kdo je.

 

Jelikož jsem babičku milovala celým srdcem, do poslední chvíle jsem věřila, doufala, že se z toho dostane. Bohužel, o týden později přišla další mrtvice, ve spánku, a babička zemřela.

 

Bylo to tehdy pro mě hrozné. Dalo mi moc a moc práce to vše překonat a fungovat dál. Když už jsem se konečně z toho děsu dostávala, manžel mi oznámil, že mě opouští. Na rovinu a do očí mi řekl, že má jinou. Až po pár dnech jsem po usilovném pátrání zjistila, že si našel holčinu o dvacet let mladší a že spolu čekají dítě.

 

Doslova a do písmene jsem se sesypala a skončila v nemocnici na kapačkách.

I když za mnou chodili jak rodiče, tak syn, cítila jsem se neuvěřitelně sama a na tomto světě naprosto zbytečná.

 

Syn už je dospělý, má svůj život, rodiče mají jeden druhého a žijí svojí zahrádkou – a náhle jsem zjistila, že nemám pro co žít já.

Kamarádky? Práce? Koníček? Tyto věci mi vůbec nepřipadaly jako dobrý důvod mého bytí zde, na světě.
Upadla jsem do těžkých depresích a skončila na práškách.

 

Můj muž ani neměl snahu zjistit, co se mnou je, jak mi, jak to zvládám. Přitom o mém stavu byl informovaný od našeho syna... přestala jsem pro něj existovat, a to jsem nezvládala. To jsem nemohla unést.

 

Záviděla jsem té holčině, že má mého muže. Že má život, že bude mít miminko...chtěla jsem ji zabít. Opravdu. Kolik za bezesných nocích jsem snila o tom, že ji zavraždím a že se muž ke mně opět vrátí a bude nám spolu krásně, jako kdysi...
Pochopitelně to byly nesmyslné, hloupé, dětinské představy, ale mně pomáhaly. Pomáhaly mi dostat se ze samého dna plného depresí, smutku a bolesti.... Díky těmto myšlenkám jsem se odrazila ode dna a pomaloučku začala vyplouvat na hladinu, za čerstvým vzduchem.

 

Když už jsem opět nabírala síly a odhodlala se k tomu, že začnu od nuly, že tu mám syna, který i když je dospělý, je stále mým dítětem a že tudíž právě pro něj se musím zvednout a jít dál, přišla další rána.

 

Syn mi oznámil, že na rok odjíždí do Austrálie. Dostal tam zajímavou pracovní nabídku a odmítnout ji by byla veliká škoda.

Nejsem sobec a chci pro své dítě to nejlepší. Řekla jsem: jen jeď, ale v tom samém okamžiku, kdy jsem toto vyslovila, jsem věděla, že to je konec.

 

Snažila jsem se vyhrabat z toho dna plného havěti a náhle jsem zapadla ještě níž.
Zůstala jsem tu úplně sama a ta samota mě dusí, bere mi chuť dýchat, ubíjí celé mé já.

 

Syn je v zahraničí spokojený, a to jsem ráda. Přeji mu to, i když kdybych ho tolik nemilovala, zařvala bych z plných plic, aby se vrátil, že se bojím samoty, že nemám proč žít, že mě to na tomhle světě už nebaví, že se děsím sama sebe a svých myšlenek.

 

Často myslím na to, že to skončím... Pokládám si otázku, proč, pro koho tu ještě mám být? V práci mě přeřadili na oddělení, kde nikoho neznám, kamarádky na mě nemají čas a vlastně ani já o ně nestojím.

 

Chci zpět svůj život – a to je nesplnitelné přání.

Vím, že mi budete psát a radit, ať se jdu bavit, ať si najdu kamarádky, ale věřte mi, toto jsou věci, na které nemám ani pomyšlení, ani náladu. Nejen, že mě to nebaví, mně je to přímo odporné.

 

Dusím se ve společnosti, polívá mě pot a chce se mi zvracet.
A kamarádka? Nedávno se u mě jedna zastavila na kávě a já ji po 10 minutách musela požádat, aby odešla. Bylo mi zle z toho, jak mi vyprávěla o svém životě a nabízela mi, abych s ní jela na chatu... I když to myslela dobře a mile, nemohla jsem vystát její slova, její hlas... chtěla jsem být sama a přemýšlet o konci. O smrti. To jediné mě totiž zajímá... a já si častěji a častěji pokládám otázku, má smysl dál přežívat?

 

   
25.05.2005 - Láska a vztahy - autor: Čtenářský příběh

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [126] kemy [*]

    figurka6:

    superkarma: 0 31.05.2005, 22:52:24
  2. avatar
    [125] kemy [*]

    femme: když ti osud udeří pár těžkých ran, nepřemýšlíš asi zrovna racionálně. je lehčí nenávidět tu KRÁVU než toho, koho si milovala téměř celý svůj život.

    superkarma: 0 31.05.2005, 22:50:57
  3. avatar
    [123] Klarchen [*]

    Jendoznačně dopručuju návštěvu odborníka - psychiatra i psychologa.V krizi volat nějakou krizovou linku (tam vám můžou i doporučit psychiatra nebo psychologa ve vašem okolí )- je to možnost se vypovídat a někdo Vás opravdu poslouchá - ale je to možnost přijatelná asi jenom pro někoho a nevím jestli je nějak platná v případě těžké deprese.
    Držím a přeju hodně

    superkarma: 0 26.05.2005, 15:14:54
  4. avatar
    [122] Avilka [*]

    Káča: Ako si zistila, že si Feng necháva od detí srať na hlavu?

    superkarma: 0 26.05.2005, 11:01:32
  5. avatar
    [119] Bobša [*]

    Feng: zkus si pročíst ten odkaz od Lhasy 114. Ostatní teď neřeš, není to podstatné

    superkarma: 0 26.05.2005, 00:03:38
  6. avatar
    [118] Bobša [*]

    Feng: jsi vedle jak ta jedle, nevíš o čem je řeč

    superkarma: 0 25.05.2005, 23:56:59
  7. avatar
    [115] Bobša [*]

    Feng:

    superkarma: 0 25.05.2005, 22:22:58
  8. avatar
    [114] Lhasa [*]

    Blueberry: Ty dobře míněný rady jsou někdy na draka http://paveldanko.com/deprese/rady.php zejména sedmý odstavec...

    superkarma: 0 25.05.2005, 22:12:40
  9. avatar
    [113] femme [*]

    Z.T.: "chtěla jsem ji zabít" proč ji, proč ne svého nevěrného muže, je snad zbaven svéprávnosti???

    superkarma: 0 25.05.2005, 22:03:18
  10. avatar
    [111] Blueberry [*]

    janicka usa: Copak to holky nechapete, ze kdyz je clovek v takove depresi, posledni, co chce delat, je o nekoho se starat nebo si kupovat neco noveho na sebe. Je rad, ze vyleze z postele a prezije den. Ja to znam z vlastni zkusenosti, mela jsem dve male deti, a nebyla jsem schopna se o ne v depresi postarat - clovek si proste neporuci. Je to pomaly proces a vyzaduje hrozne usili. Kdo tim neprosel, nema nejmensi tuseni!

    superkarma: 0 25.05.2005, 21:10:31
  11. avatar
    [102] Nikusa [*]

    myslím,že někdy se stane,že problém jakoby odezní,udělá se na nějakou dobu lépe a za nějaký čas nás ta mrcha deprese přepadne znovu.Možná,že Z.T.už byla celkem v pořádku,když syn odjížděl a pak to na ni spadlo znovu.Syn o tom nemusí vůbec vědět, ale pokud je to tak vážný,tak by měl.Copak nemá Z.T.někoho blízkého,nebo rodinu, která zná adresu syna,nebylo by špatné ho informovat.

    superkarma: 0 25.05.2005, 18:40:29
  12. avatar
    [101] Meander [*]

    Káča: Ale ona se tvářila, že už ty problémy nemá. Synovi sama řekla, ať jede. Ani syn nemůže být jasnovidec

    superkarma: 0 25.05.2005, 17:29:16
  13. avatar
    [97] Kelly [*]

    Milá Z.T., asi jste nepochopila - i když to zní divně, že skončila jedna etapa Vašeho života a nyní jste na předělu života druhého, nového ... Nevíme, proč na světě jsme, jaký zde máme úděl, každopádně aspoň já mám pocit, že život není procházkou Rájem, ale o překonávání různých problémů, překážek, tragédií - prostě zkouškou, jak to zvládnem a jak se s tím poperem. Jestli jsme se poučili a můžeme jít další životní cestou. A vždy se tyto "jobovky" na sebe hrnou v krátkém časovém životním úseku. Nemyslete si, že jste sama na světě, kdo má tyhle problémy.
    Váš problém byl, že jste se hodně upnula na manžela a syna, nepoznala, že máte s manželem problém, který on řešil u mladé ženy (a možná jste ještě nepochopila, že on nebyl Váš životní partner a snad ani za to nestál), neumíte se těšit z maličkostí, že svítí slunce, že mě nic nebolí, syn je zdráv, uvařím si kafe ... vidíte všechno v černých barvách, jste ukřivděná.
    Tak se proboha nakopněte, nase*te se na všechno a na všechny, zajděte do poradny a začněte myslet pozitivněji! Zvedněte konečně hlavu! Nemyslete si, může být i hůř ... mnozí si prožili oproti Vám peklo!

    Držím Vám palce, ať rychle prozříte, protože určitě i na Vás někde za rohem čeká štěstí, ale vyčkává, protože jej zatím nevidíte ... na smrt nemyslete, protože ta nás čeká stejně všechny, té neutečem, tak proč ji jít vstříc.
    Tak si užívejte života, dokud je čas!

    superkarma: 0 25.05.2005, 15:50:23

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. [92] Tobbi [*]

    Pro překlenutí toho odbobí bych měla ještě jeden nápad. Jestli se na to cítíte, tak si zajděte do útulku a vyberte si tam štěně nebo mladýho psa (staršího ne, ti mívají s lidmi zlé zkušennosti a mohou být zlí a potřebují psychickou pomoc sami, ti by se pro vás asi nehodili)
    Jednak budete mít dobrý pocit, že jste toho tvorečka zachránila z útulku a nabídla mu lepší život a pak vás to donutí chodit pravidelně ven. Uvídíte, jak vás bude hřát u srdíčka, až pejsek přijde a bude se chtít mazlit.
    Ale to jen opravdu, pokud se na to cítíte. Mojí babičce to nepředstavitelně pomohlo, když zemřel děda. Nejdřív se bránila, ale pak povolila. No a nemohla pořád smutnit doma, protože Roník musel ven, navíc jí nosil hračky, aby si s ním hrála. Na vycházkách se dávala do řeči s dalšími pejskaři. Taky pak myslela na to, že Ron musí k veterináři a co koupí Ronovi dobrého. Teď jsou to tři roky a babi mrzí hlavně o, že nemůže Rona dědovi ukázat.

    superkarma: 0 25.05.2005, 14:50:24
  2. avatar
    [91] Kekka [*]

    Milá paní Z. Váš příběh mě velmi dojal, a věřte, že nejste jediná, koho si osud tak tvrdě vychutnává. Teď pro Vás začalo velmi těžké období a ať to zní jakkoli krutě, do starých kolejí se to už asi nevrátí. Ale: Váš syn žije, je zdravý a spokojený, máte kamarádky a jste dle projevu velmi sympatická žena. Takže: před kamarádkami se neskrývejte, občas dokáží velice pomoci, synovi cizinu přejte, buď se vrátí nebo se třeba vydáte vy za ním. Určitě Vám ale jednou dá vnoučata a to mi věřte, vnoučata dokáží dát životu nový směr. No a navíc, až to trošku přebolí, třeba si najdete nějakého sympaťáka, spřízněnou a životem zklamanou duši, se kterou Vám bude dobře. Držím palce a hlavu vzhůru!

    superkarma: 0 25.05.2005, 14:49:58
  3. avatar
    [90] Maši [*]

    Asi se už budu opakovat,ale jediná šance ,jak se z toho dostat,je opravdu návštěva lékaře a antidepresiva,protože deprese je nemoc.Myslím,že paní je už ve stavu,kdy to sama prostě nezvládne,protože nechce.Mám kamarádku,která také prožívala těžkou depresi,nezajímala ji ani malá dcerka a vlastní rodina a sama by se z toho nikdy nedostala,manžel ji k lékaři musel dotáhnout násilím,ale s pomocí lékařů to zvládla a naučila se na svět dívat pozitivněji.Bylo to těžké a trvalo to dlouho a sama teď nechápe,jak mohla někdy uvažovat o smrti.Život je všelijaký,ale nikdy bychom ten boj neměli vzdávat.Jak jsem někde četla:Život je zebra,po černém pruhu nutně musí přijít ten bílý...Držím palce

    superkarma: 0 25.05.2005, 14:42:26
  4. [89] Tobbi [*]

    Vážená paní: jděte k PSYCHOLOŽCE! Já vím, že to není to co chcete slyšet, ale jděte. Nikdo se to nemusí dozvědět, nikomu to nemusíte říkat...a když vám ta první nebude vyhovovat, tak jděte k další. To je hrůza, co prožíváte, po tom by se složil KAŽDÝ. To je úplně NORMÁLNÍ reakce. A kdo říká, že ne, ten kecá.
    Sebevražda žádné problémy nevyřeší, jenom ukončí. Jestli chcete myslet na takové věci, tak si slibte, že vydržíte nejmíň rok a teprve když to i pak bude neúnosný, tak na takovou věc myslete. Protože jinak si nebudete jistá, jestli to není jen debilní období. A věřte mi, píše vám človek s jedenácticentimetrovou jizvou na zápěstí.
    A ještě taková drobnost. To děvčátko vašeho muže za nic nemůže. To váš bývalý je lump a bezcharakterní křivák. Ta holčina vám věrnost a podporu neslibovala, ale on jo. A jestli se chcete pobavit, tak si představte, až bude dívčině třicet a vašemu bývalému kolik?....šedesát dejme tomu, jak budou komický pár. Jak ho bude vyčerpávat péče o dítko a v kolika letech bude řešit pubertální rozmary. Všem kolem bude jenom pro smích. A jak se asi bude cítit jeho milá mladá žena, až bude prát pomočený trencle (79% mužů starších šedesáti let má potíže s prostatou) a až se budou snažit o sex (80% mužů tohoto věku má potíže s erekcí)
    To vy už budete dávno vysmátá někde v Austrálii na pláži u oceánu s vnoučatama. A nebo u Lipna, kdo ví, třeba se tam váš syn neusadí a vrátí se do ČR.

    superkarma: 0 25.05.2005, 14:39:40
  5. avatar
    [86] Kocicka [*]

    Určitě to má smysl!
    Ze začátku bych zkusila navštívit nějakého psychologa, popovídat si o tom a znovu probrat život ze všech stran, jet do přírody na oddych s kamarádkou a klidně i sama! Držim palečky....

    superkarma: 0 25.05.2005, 14:09:49
  6. avatar
    [84] Bobša [*]

    Eva_Fl: taky mě napadlo, že by to chtělo auditko a kontakt ale možná to neumí nebo nechce, kdo ví.

    superkarma: 0 25.05.2005, 13:53:42
  7. avatar
    [83] sylva.k [*]

    Hmm, to můžu jen poradit nějakou pomoc odborníka. Takováto těžká deprese, to je těžký. Chce to zase pomalu to klubko zmatku rozmotat a to chvíli potrvá. Každopádně paní přeji hodně zdaru a držím jí palce, ať se to brzo vyřeší!

    superkarma: 0 25.05.2005, 13:53:36
  8. avatar
    [82] Nikusa [*]

    To chce pejska,kdybych věděla adresu,už ho má.To vážně dělá divy,je roztomilý ,věrný, vděčný,a hlavně vyžaduje péči-a to je ono!!!

    superkarma: 0 25.05.2005, 13:53:23
  9. avatar
    [81] Eva_CZ [*]

    Nikusa:

    Holky, ja prece vim, ze netova terapie pomaha... Ale pani sem napsala clanek. No mozna je to pro ni urcita forma psychoterapie, ale ja bych ji poradila, at zajde na auditka, najde si aspon virtualni kamosku... Co s clankem, kdyz pani nikdo nezna a ona sem uz nejde a nereaguje....

    superkarma: 0 25.05.2005, 13:49:49
  10. avatar
    [80] jiti [*]

    Hlavu vzhůru, na chalapa se vy ni, ať si táhne za tou slepicí

    superkarma: 0 25.05.2005, 13:47:34
  11. avatar
    [79] Nikusa [*]

    Určitě jsem nemyslela,že hysterčí a že je to banalita,možná jsem to pořádně nerozvedla.Naopak,moc dobře vím,jak jí je.Já na to strašně nerada vzpomínám a v současné době mám taky rodinné stresy,tak bych byla ráda a doufám,že si paní čte všechny tyhle dobře míněné rady.Taky vím,že ženy(ani nevím proč),více lpí na synech,hlavně když je to jedináček.Mám 19ti letého syna a dokud se nenarodila před dvěma lety dcera,tak byl chudák.Neustále jsem ho hlídala,aby se mu nic nestalo,už byl ze mně na nervy.Dceru mám zase v pozdním věku,takže se to bude asi opakovat.Paní chci vzkázat,aby opravdu vyhledala pomoc a syna přivítala zase zdravá(může se taky stát,že si pak syn bude vyčítat,že za to může on).Může ji těšit,že se mu vede dobře.

    superkarma: 0 25.05.2005, 13:45:57
  12. avatar
    [73] Lhasa [*]

    Nikusa: Vždyť jsi sama psala, že každý má jiný práh citlivosti a bolesti..

    superkarma: 0 25.05.2005, 13:27:49
  13. avatar
    [72] Nikusa [*]

    Stejně pořád nechápu.Cítím s tou paní,ale její syn přece žije!!!!Mně syn zemřel a spoustu dalších lidí opustili nadobro jejich děti.Už se nikdy nevrátí,ale ona přece syna neztratila,je jen otázka času,kdy se objeví doma a řekne :ahoj maminko,konečně jsem zase doma a strašně jsi mi chyběla.To já nikdy bohužel neuslyším.

    superkarma: 0 25.05.2005, 13:22:06
  14. avatar
    [71] Eva_CZ [*]

    Sonya: vyjimecne souhlasim!

    superkarma: 0 25.05.2005, 13:09:37
  15. avatar
    [69] Mylady [*]

    Lidský život je dar, který nám byl dán a na to bychom nikdy neměli zapomínat. I já jsem si v životě musela projít velice zlým obdobím, proto rozumím tomu, co píšete. S odstupem času zjišťuji, že jsem ráda, že tím hrozným údobím mi bylo dovoleno projít a já si mohla uvědomit věci, na které bych jinak nepřišla. Teď mám krásný život a každý den beru jako dar, který mi byl dán. Věřte bude líp a hlavně nevzdávejte to!

    superkarma: 0 25.05.2005, 12:49:50
  16. avatar
    [67] Acinka [*]

    No myslím, že pisatelce pomůže tak akorát psychiatr

    superkarma: 0 25.05.2005, 12:45:17
  17. avatar
    [65] Bobša [*]

    Eva_Fl: někdo sděluje své pocity snadno, někdo hůř a někdo vůbec. Někdo je lépe formuluje psaním. I to si myslím, že je určitá terapie, protože o sobě přemýšlí a myšlenky ventiluje . Doufám, že je to lepší než apatie a mlčení.

    superkarma: 0 25.05.2005, 12:38:47
  18. avatar
    [63] Deja [*]

    Eva_Fl: to, že paní napsala ten článek, považuji za dobré znamení. To, že své pocity a smutky a hrozné pocity vypsala, je dobré vykročení k "novému" životu. Existují i různé psychologické poradny na netu, možná by bylo dobré, aby paní to takto vypsala psychologovi a už komunikace s odborníkem přes net by jí mohla pomoci.

    superkarma: 0 25.05.2005, 12:26:19
  19. [62] Rikina [*]

    Šup k psychiatrovi pro antidepresiva, a poctivě a důsledně dodržovat všechno, co dotyčný lékař řekne. Po nějaký době se to nepatrně zlepší, a bude možnost se pustit do nějakých aktivit, ale je to na dlouho, a může to být jako na houpačce, nahoru dolů, zlepšení i přechodné zhoršení... ale jinak to nejde, silou vůle to nikdo nezvládne. Člověk v depresi ani žádnou vůli nemá, kterou by mohl mobilizovat. Je to nemoc, a patří do kompetence lékařů.

    superkarma: 0 25.05.2005, 12:24:37
  20. avatar
    [60] Eva_CZ [*]

    Nechce se mi to vsechno cist, ale nezlobte se na me, kdyz jsem byla v depresi ( a asi nebyla TAk tezka ), mela jsem uplne jine myslenky, nez psat clanky na z-in. Byla jsem rada, ze z postele vylezam aspon kvuli navsteve WC. Jinej duvod jsem nejak nemohla najit...

    superkarma: 0 25.05.2005, 12:14:39
  21. [59] Bohdana [*]

    Najdi v sobě zdravý pud sebezáchovy a řekni si " zkončit ? To by se jim hodilo. Všichni jsou v pohodě a i když zkončíš budou stále.A to zas ne..."
    Potřebuješ najít smysl,a nové lidi pro přátelství. Nepůjde to ihned, ale určitě to půjde. Ber to tak,že máš šanci začít znovu a dělat vše tak,jak budeš chtít ty. Jestli máš ráda zvířata,kup si třeba štěňátko- věř,že ti spooustu času zabere.
    Já jsem se nesesypala, ale minulý rok po dovolené můj muž šel do nemocnice a po 10 dnech tam zemřel. Zůstala jsem sama s 13 synem.
    Takže nevzdávej to a přeju hodně síly.

    superkarma: 0 25.05.2005, 12:04:12
  22. avatar
    [58] violka [*]

    Věř,že má smysl přežívat. Vím, o čem je řeč. Ty pocity,které popisuješ jsou příznaky deprese - nikam nechceš chodit, nikoho vidět, nic tě nebaví.... Musí ti pomoci doktor a postupně se to zlepší, bude víc chuti do života, budeš moci začít žít jako ostatní. Nikdy už to nebude asi super, tak jako dřív,protože deprese není věc,která se vyléčí za měsíc. Ale věř, jde s tím žít a časem třeba přijde i někdo nebo něco, kdo tvůj život znovu naplní. Nespěchej, jdi krok za krokem a do ničeho se nenuť. Moc ti držím palce.

    superkarma: 0 25.05.2005, 12:01:26
  23. avatar
    [54] stasha [*]

    Je smutné, jak někteří tvrdošíjně považují deprese za rozmar Na druhou stranu šťastní to lidé, když nevědí o co jde

    superkarma: 0 25.05.2005, 11:52:10
  24. avatar
    [53] mam-ča [*]

    Milá Z.T., věřím, že je Ti právě teď bídně, a vůbec se Ti nechce žít. Podle toho, že máš dospělého syna usuzuji, že jsi ve věku mezi 40 a 50ti. Takže nejen, že jsi zdeptaná všemi těmi osobními karamboly, které Tě potkaly, ale svou roli v tom hrají i „splašené hormony“ nadcházejícího přechodu. Není žádným tajemstvím, že hormony ovládají naše nálady víc, než je nám milé. U Tebe se sešly všechny nepříznivé aspekty v jedné chvíli, a Ty máš dojem, že to už nejde unést. Nevidíš před sebou žádnou budoucnost, a máš dojem, že tady nikomu nebudeš scházet. Ale to se velmi mýlíš. I dospělé děti velmi potřebují mít nějaké zázemí. Tvůj syn se brzy vrátí, a svůj domov má u Tebe, ne u svého otce a jeho partnerky, která je zřejmě synova vrstevnice. Představ si tu hrůzu, kdyby se měl vracet na Tvůj pohřeb. On nic nezavinil, má Tě rád, a mohl by doživotně trpět tím, že Tě nepodpořil v těžké chvíli. Když teď nedokážeš mít ráda sama sebe, zkus tohle smutné období přežít třeba kvůli synovi. Zase bude líp. Jen to bude trvat třeba 2-3 roky, než se nad to dokážeš povznést a vybudovat si svůj nový život.

    superkarma: 0 25.05.2005, 11:47:21
  25. avatar
    [52] Nikusa [*]

    Ještě bych chtěla paní říct,aby se držela toho,že i když něco končí,něco nového začíná.

    superkarma: 0 25.05.2005, 11:40:40
  26. avatar
    [51] Nikusa [*]

    Pokud už je to v takovém stádiu, nezbývá opravdu nic jiného, než se obrátit o pomoc na nějakého psychiatra, a ten předepíše léky. Není na tom nic špatného a navíc nové antidepresiva(např Remeron)jsou úplně jiné(nenávykové,netlumící)než před lety a opravdu pomůžou. Jen na čas,než překoná to nejhorší období, jinak se už ode dna nedostane.Vím,o čem mluvím. Já jsem prožila v životě už moc a nebýt této-podotýkám-počáteční,krátké pomoci,nevím,jak bych dopadla.Mně se držely problémy snad celý život.Ve 20letech mně nechal týden před svatbou kluk-řešila jsem to špatně(nedokonanou sebevraždou-už nikdy!),můj první syn je nemocný(celiakie),druhý syn zemřel po porodu,pak rozvod,pak mně srazilo na kole auto(5 operací),jednu dobu jsem měla při 162cm dokonce 36kg-to všechno stresy.Před rokem umřel můj 1.muž(prý se utrápil po rozvodu)a já mám strašné výčitky.Navíc moje druhé manželství(mám dvouletou dceru)nefunguje.Můj 19ti letý syn(na kterém lpím) se chce odstěhovat k holce.Mně je 40let a nevím,co mně ještě čeká.Snad už mám taky nárok na to dobré.
    Každý má jiný práh bolesti a citlivosti,pokud paní cítí,že chce být sama,je to už špatné-moc ji prosím,aby vyhledala pomoc a opravdu zkusila léčbu-sama se z toho asi nedostane.Přeji moc štěstí.

    superkarma: 0 25.05.2005, 11:39:01
  27. avatar
    [50] ValinaK [*]

    Z.T. je klasický příklad ženy, která zapomněla, že smyslem jejího života je i ona sama..... každý nemá dost síly se do životních změn vrhat sám bez pomoci, ale ještě před návštěvou psychiatra radím navštívit lazebníka. Taková manikůra, pedikůra, kosmetika a nový účes dokážou divy...... Taky se mi osvědčilo s každou velkou životní změnou změnit účes - úplně cítíte jak s vlasama odpadá i problém.....

    superkarma: 0 25.05.2005, 11:38:53
  28. avatar
    [48] Lhasa [*]

    Luciš: Zrša: To je sice hezký, ale na to všechno je potřeba duševní síla, s kterou je teď Z.T. jaksi v minusu... Teď je to stádium hluboký deprese, kdy člověk fakt nemá sílu ani motivaci málem vstát z postele, natož aby hledal kontakty na starobince či SOS vesničky. Je to skutečně život ohrožující stav.

    superkarma: 0 25.05.2005, 11:07:33
  29. avatar
    [46] Luciš [*]

    Paní potřebuje najít smysl života. Co třeba děti bez rodičů, samé adopci neschválí, nevím, jestli by věkově splňovala maminku do SOS vesniček, nevím, jaké jsou ještě jiné možnosti. Nebo nějaké kursy canis terapie, chodit s pejskem po dětských pacientech. Pronajmout cukrárnu nebo něco podobného, pro něco se zapálit

    superkarma: 0 25.05.2005, 10:56:25
  30. avatar
    [45] Lhasa [*]

    Z.T. Je to fakt těžká deprese. Do puntíku souhlasím s kotětem, včetně toho, co napsala o odsudcích... K tomu není co dodat.

    superkarma: 0 25.05.2005, 10:42:23

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme