Byla jsem jiná. Odmalička. Proč? Už ve školce jsem totiž byla vyšší než všechny kamarádky, dokonce i než téměř všichni kamarádi. Asi jsem moc vyrostla. Že se mi to nezdá, jsem pochopila ve škole, kde mě začali označovat za žirafu, Eiffelovku či bidlo.

 

Zdá se vám to úsměvné? Vám možná ano, ale mně se na základní škole většinou líbili kluci, kteří byli menší. Jenže - neměla jsem šanci. Když se vám spolužák dívá místo do očí skoro do pasu, láska nepomáhá.

                 

Na střední škole už to bylo lepší, kluci tu byli vyšší. Jen si nesmím vzpomenout na období, kdy jsem chodila do tanečních. „Budeš umět polku i valčík,“ těšila se za mě mamka. Hned po první hodině jsem věděla, že bude zle.

                

Neměla jsem totiž stálého tanečního partnera, a proto ve chvíli, kdy mistr zavelel: „Zadejte se,“ zůstala jsem většinou na ocet. Vysocí kluci již partnerku měli a těm malým se do mého vedení nějak nechtělo. Ani se jim nedivím. Dodnes se mi barvitě vybavuje okamžik, kdy mistr doslova donutil jednoho nešťastníka, aby si pro mě přišel.

 

Tančili jsme zrovna mazurku. Otočky nám šly těžko. On se nervózně potil a já dodnes nevím, jakou barvu měly jeho oči. Všichni se po nás se smíchem otáčeli. Mamka na nás jen útrpně vrhala pohledy. A já? Příští hodinu jsem už nepřišla. Bylo mi šestnáct, neuměla jsem pořádně polku ani valčík, ale zařekla jsem se, že budu raději na plesech sedět, než trpět za to, že jsem vyrostla.

 

Ale problémy s výškou neskončily. Závidím všem holkám, které tak rády nakupují boty. Já to nesnáším! Mám totiž velikost nohy 42. Jo, poznámku o tom, že bych mohla venku nosit jedině ploutve, jsem už slyšela. Také už jsem dostala do úzkých několik prodavaček v obuvi. Dnes je to trochu lepší než dřív. Ale ještě před pár lety byly boty "osmičky" velký problém.

 

Nesnášela jsem výpravy do města s jediným cílem: sehnat boty. Vrátila jsem se vždy minimálně za tři hodiny, většinou bez bot a ještě navíc se špatnou náladou.
„Nemáme...“
„Tak takovou dámskou velikost nám vůbec nevozí...“
Připadala jsem si jako exot, když si mě prodavačka prohlížela ze všech stran, když jsem ji požádala o číslo bot, které v poličkách jako jediné chybělo.

 

Dnes je to lepší. Ale pořád platí základní pravidla: nákup bot nesnáším, nemohu si dovolit příliš vysoké podpatky, úzké špičky, které moji nohu protáhnou, a stále se najdou prodavačky, které se diví. A tak boty nosím skoro do roztrhání, a když slyším někoho vyprávět o tom, že má doma asi dvacet párů bot, jen se smutně otočím.

 

Už bez smutku, zato trochu otráveně se podívám na někoho, kdo začne moji výšku komentovat. A věřte tomu, že s větou: „Ty jsi ale vysoká,“ začne dříve či později každý, kdo mě pozná. Většinou si z toho ale dělám legraci a neřeším to. Přehlížím i menší muže, kteří mě na veřejnosti pozorují se zájmem, a i tu druhou skupinu méně vzrostlých mužů, kteří se na mě dívají skoro s nenávistí.

 

Cizí lidi neřeším, někdy mi však přijde trochu paradoxní, jak je těžké najít si cestu k někomu, koho znáte, s jehož názory se ztotožňujete, ale pořád vám ve společném kamarádství brání vaše výška. Mám kamarádku Danču, a než jsme si k sobě našly cestu, chvíli to trvalo.

 

Náhoda, ale stalo se. Bývalé spolužačky si nezávisle na sobě našly zaměstnání v jedné firmě. Nejvyšší holka z ročníku a jedna z nejmenších holek v jedné kanceláři. Nakonec jsme se na výšku povznesly. Dnes už neřešíme, že vedle sebe vypadáme možná trochu divně. Děláme si z toho legraci. A když si chceme popovídat? Sedneme si…

 

Jsem vysoká. Ptáte se, jak moc? Měřím 183 centimetrů. A jaká jste vy?

 

Přiliš vysoká? Příliš malá?

Příliš tenká? Příliš silná?       

Příliš tmavá, nebo světlá?

Příliš zamlklá, příliš uťaplá?

Příliš hezká, příliš obyčejná?

Bez dětí, či s hodně dětmi?

Celý den v práci, jen doma?

 

Nezapadáte do takzvaného normálu? Tak mi napište: redakce@zena-in.cz  

                                                                          

Dnešní téma: Jsem jiná a je to problém

Pro koho? Pro všechny, kromě mě…

 

 

Reklama