Sníh zkomplikoval život spoustě z nás. Ve spárech železniční dopravy byla i redaktorka Eva Soukupová, která Českým drahám posílá poděkování za novinku na trhu práce - kancelář ve vlaku.

snow

To zas byla jízda! Napadlo nám deset centimetrů sněhu a už bylo třeba svolat krizový štáb. Tuhle bílou nadílku by totiž v prosinci čekal málokdo. Veškeré předpovědi počasí byly zřejmě brány jako předčasný aprílovský žert, a tak jsme sněhem byli zaskočeni stejně jako vloni, předloni a vlastně kterýkoliv jiný rok od konce doby ledové.

Po včerejší poradě jsem se chvatně vydala na nádraží. Už tak bylo na můj vkus poněkud pozdě, a tak jsem chtěla chytnout vlak, který by mě dovezl domů na večerní zprávy, abych si mohla poslechnout, že do Česka přišel sníh. Bez nich bych si toho opravdu nevšimla.

Jenže moje plány hned na úvod zhatila tabule oznamující zpoždění vlaků, která v tuhle chvíli vypadala spíš jako losování Šťastných deset. Zlatá horečka při mínus deseti stupních a silném větru stoupala závratnou rychlostí a v jackpotu nyní bylo několik desítek minut volné zábavy zdarma. Stejně jako tři stovky dalších lidí jsem usoudila, že nejlepší zábava na následující hodinu bude stoupnout si do fronty na párek v rohlíku. Napadlo mě, že i večeři o pěti chodech bych teď radši vyměnila za pohodlí vyhřátého vagonu. Nicméně mnohem větší byla naděje, že si tu večeři o pěti chodech nakonec budu muset dát.

S rychle chladnoucím úlovkem od stánku jsem přilepila zadek na namrzlou lavičku. Za pár okamžiků mě od myšlenek na hříšné obžerství osvobodil místní bezdomovec, který se nade mnou skláněl jako vůl nad Ježíškem v betlémě a v nestřeženém okamžiku cosi z jeho nosu ukáplo na moje kalhoty. Snažila jsem se na to nemyslet, neboť by na mé kalhoty velmi rychle ukápl i obsah mého žaludku.

Moje zápolení s hladkým svalstvem dutiny břišní zastavil vytoužený příjezd vlaku, v němž jsem se pohodlně usadila a jenž se k mému úžasu po chvíli taky rozjel. A po ještě kratší chvíli se zase zastavil. „To nic,“ uklidňovala jsem se. „To chtěl jen pan strojvedoucí jet na volnoběh a zapomněl, že tu nemáme žádné svahy. Za chvíli se rozjedeme.“

Nerozjeli jsme se ani za hodinu a já se začínala smiřovat s myšlenkou, že nejspíš čekáme, až eroze nějaký ten svah vytvoří. V reprácích zašumělo a éterem zaznělo hlášení: „Vážení cestující, omluvte prosím zpoždění vlaku. Domů se určitě dostanete, do té doby vám přejeme dobrou noc a příjemné svátky.“ Skvostné, ráno si zajdu koupit běžky a dojedu domů na nich.

Mezi cestujícími, kteří už propadali hysterii, nechápu proč, já přestala spěchat už před třemi hodinami, se s pepřovým sprejem v kapse (zřejmě zkušenost z předešlého vagonu) objevil průvodčí a jal se hlásat, že se nikam nejede (což už všichni dávno věděli) a že je moc sněhu. Bezva. Takže vlastně čekáme jen na oblevu. Taková obleva, vážení, se zrovna zdála jako docela fajn nápad, protože vlak se díky námraze pomalu změnil z losování loterie ve stírací los. Setři si okýnko a najdeš tam kulový.

Že se obleva blíží, jsem usoudila po další hodině čekání, kdy se ze stropu vlaku spustil mírný proud vody. Zrovna v té chvíli jsem přemýšlela, že se pizza v mém batohu pomalu stává archivní a že možná půjde napřed. Repráky ohlásily stanici, v níž stojíme už dobré dvě a půl hodiny. Půlka vagonu s sebou v hurónském smíchu třískla o zem, druhé půlce přinejmenším spadla čelist nebo oči. Tolik náhradních dílů na jednom místě byste nenašli ani na protetickém oddělení vojenské nemocnice. 

Vlak se konečně rozjel. Žel bohu opačným směrem. Ujeli jsme asi dvacet metrů a konec. Zřejmě do nás jenom fouknul vítr. Nicméně mírný nárazový vítr správným směrem nás po čase dostrkal až domů. Tady ovšem zábava zdaleka nekončí. V podchodu na lyském nádraží lezeme po zdech a hrajeme hru Kdo si rozbije hubu, prohrál. Zdejší podlaha totiž byla vytvořena speciálně za účelem ukojení sadistických choutek uklízeček (tak proto tu mají kameru!), na mokrou vstoupí jen dobrodruh.

Měla jsem být doma v sedm, místo toho opouštím půdu dopravce ve 23 hodin a vydávám se napospas vánici. Jak pravil moudrý muž na twitteru, vesmír začne dávat smysl, až pochopíme, že České dráhy jsou zážitková agentura. Tímto chci poděkovat Českým drahám, které shledaly, že home office už dneska není v módě, a přišly s novinkou - train office.

Reklama