Reklama


Ahojky,

myslim, že téměř každá malá holčina je tak trochu vedená k tomu, že jednou bude mít svoji vlastní domácnost a bude se prostě umět o VŠE postarat. Většinou nám to připadá ale nedůležité a zdržující, přesně takhle jsem to vnímala já, ale musim uznat, že se mi spousta věcí hodila, zvláště když jsem v 18 vyjela do světa jako au-pair a dostala na starost 4 šíleně rozmazlený kluky. No zvládla jsem to, občas mě svrběla ruka, jak bych jim ty zadky bývala chtěla naplácat, ale zvládla jsem to.


Po návratu jsem si našla přítele, se kterým jsem po nějaké čase začla žít - na jeho prosby jsem se nastěhovala k němu. Když jsem tam chodila na návštěvu, došlo mi, že zrovna vzor pořádku to nebude, ale jak dbal na svoji osobní hygienu mě trochu uklidňovalo. (ale to bylo asi tak všechno)

Nevim, jak tady působila maminka na svého synáčka, byla totiž hodně daleko, a moc se s ní nestýkal, každopádně jsem si  myslela, že se u nich snad žije v chlívku. Takže jsem byt naklidila, vyprala všechno, co mohla, vyžehlila, dřela jsem celý víkend a ve středu, když jsem se vrátila ze služební cesty, jsem byt nepoznávala, prý to bylo moc sterilní a nepřipadal si jako doma.

Takže jsme vedli vážnou debatu na téma uklízení a pořádek a normálně mi řekl, že jsem tím pořádkem snad vadná a že na co by měl ještě uklízet, že náročně pracuje a že chce mít prostě klid - to by jeden pochopil, ale ten bordel už mi fakt připadal jak nachvál.

Vždy, když se mnou šla nějaká kamarádka z práce na kafčo a já neměla čas být doma dřív, abych to tam trochu porovnala, tak jsem se smála a říkala, hele, teď přesně uvidíme, co ráno dělal, a taky že jo... neustláno a pohozený budík - vstával na poslední chvíli, rozsypané cereálie na stole, vylité mléko, špinavé ponožky a prádlo před sprchovym koutem, vymačkaná pasta na umyvadle, vykonaná potřeba v záchodě - na jeho obranu pouze malá - ale nespláchnuto.

Prase, prase, prase,  po roce soužití jsem došla k závěru, že takový prase vedle sebe prostě nesnesu, navíc postrádal i lidské kvality pro mě důležité - jako spolehlivost, ochota a asi občas i tu věrnost, takže jsem za všim udělala jednoho krásnýho dne tlustou čáru a zařekla se, že dlouho s nikym žít nebudu a služku někomu dělat už vůbec ne.


Jenže jak se říká, jeden míní, osud mění... našla jsem si fajn kluka a po půl roce zase pocítila, jaký je život ve dvou. Do té doby bydlel u maminky, takže jsem z toho měla vážné obavy, ale.... řekla jsem si, že podruhé se otročit nenechám a začala jsem ze začátku - koupili jsme pračku a tak říkám, pojď se podívat, jak se s ní zachází, kdybych byla někde pryč a ty sis nutně potřeboval něco přeprat. Pak asi za dva dny - víš, mě bolí hrozně hlava, nedal bys prosím dát bílý prádlo - s mým dozorem pravda, ale zvládl to, pak jsem ho musela pochválit, jak mi to tričko hezky vypral, že mi ty flíčky, žádné tam nebyly, zmizely, prostě jsem ho chválila - a ono ho to začalo bavit. Takže u nás doma pere a věší prádlo přítel.

Taky jsem ho postupně naučila vytírat a luxovat - já dělám koupelnu, záchod a žehlim, společně nakupujeme - přeci domu nebudu tahat těžké tašky s nákupem - a on to přeci jen umí líp - jak jinak... chválit, chválit, chválit a ještě platí věta - ty jsi mi tak pomohl, no to je paráda, teď můžeme jít na jedno (naproti baráku máme příjemnou hospůdku s teráskou, teď v létě paráda :-))

Takže doufám, že mu to dlouho vydrží :-))

Přeji Vám všem krásný den,
Janí

Milá Janí... tak z toho prvního přítele jsem se při čtení osypala. Fůůůůj. Dobře, že jsi odešla. A ještě lepší je, že teď vám to s novým partnerem tak hezky klape. :o)))

A co vy? Také chválíte? No, oni to prostě někdy potřebují... napište mi na redakce@zena-in.cz, jak se vám daří přimět svou druhou polovičku k domácím pracím. Těším se na všechny vaše příspěvky...