Člověk, který vztáhne ruku na dítě, aby se sexuálně ukojil, je pro naši společnost někým zvráceným a nepřijatelným. Nechápeme ho a míváme tendenci žádat jeho exemplární a tvrdé potrestání. Mnohdy neodlišujeme, jestli dítě napadl, nejsme si ochotni připustit, že by ho mohl skutečně milovat. V novinových titulcích se čas od času mihne zpráva o nějakém násilníkovi, který zavraždil, fyzicky týral a sexuálně zneužíval dítě. „To je pedofil!“ vykřikují pak všichni. Že to s pedofilií není zdaleka tak jednoduché ani černobílé nás přesvědčí kniha Janka Alexy - Žil jsem jako pedofil z nakladatelství Portál.

Nejedná se o žádnou novinářkou nadsázku, o vymyšlený nebo nějak upravovaný příběh, i když Janek Alexa je novinář. Je ovšem také diagnostikovaný homosexuální pedofil, který se několikrát dopustil pohlavního zneužití a také za to byl několikrát soudně stíhán. V období své poslední léčby se rozhodl, že už nechce nikdy ohrozit žádné dítě, a požádal o kastraci. Zároveň se také nechal přesvědčit, aby napsal tuto knihu – ne aby se snad svými činy chlubil, ale aby umožnil lidem se stejnou orientací, ale i jejich obětem a rodičům těchto obětí, stejně jako odborníkům, pochopit, co všechno se za diagnózou homosexuální pedofilie skrývá – jaký je život člověka, který touto neměnnou a doživotní sexuální orientací trpí, jak bojuje a jak podléhá svému puzení.

Kniha je zároveň osobní zpovědí i varováním – pro podobně postižené, ale i pro oběti, aby se ti všichni nebáli promluvit, protože jen tak mohou skutečně zastavit počínání pedofila, a i pro rodiče obětí. Text je doprovázen odbornými postřehy sexuologa Slavoje Brichcína, které srozumitelně a přehledně definují medicínské pozadí sexuální deviace, deviace, kterou lze přeložit jako „láska k dětem“. Pedofilové totiž své oběti většinou skutečně milují – rozumí jim, dokáží myslet a prožívat jako děti, a proto své malé svěřence leckdy zaujmou, bývají výborní pedagogové a vychovatelé, mohou nesmírně prospět i dětem nějak problematickým, osamělým či zanedbávaným, pokud… Pokud nepodlehnou sexuální stránce svého puzení. Pokud neselžou.

Příběh je o to dramatičtější a působivější, že je příběhem prakticky celoživotním – prvního deliktu se Janek dopustil v roce 1962, posledního v roce 1999, ve svých sedmapadesáti letech. Mezi jednotlivými selháními se pokoušel marně adaptovat na „normální“ sexuální život – snažil se o soužití s ženami, a dokonce byl i jednou ženatý. Žádnému ze svých svěřenců nikdy neublížil fyzicky, žádnému nevyhrožoval, ale přestože si uvědomoval, že i pouhým „osaháváním“ chlapce může vážně poškodit a narušit tak jejich další psycho-sexuální vývoj, přesto, že je hluboce věřícím evangelíkem, nedokázal ve své činnosti přestat.

Výpověď tohoto novináře, pedagoga a dlouholetého vedoucího chlapeckých oddílů je tak nejen z odborného hlediska zajímavou „případovou studií“, ale především poutavě napsaným osobním dramatem člověka, který, ač nechtěl, ublížil těm, které nejvíce miloval – dětem…

Víte, co přesně znamená diagnóza pedofilie? Znáte nějaký případ pedofilního deliktu ve svém okolí? Vědí Vaše děti o tom, že by se s něčím podobným mohly setkat, a jak se mají zachovat, nebo je takovými věcmi raději „nezatěžujete“? A poučili Vás Vaši rodiče?

Reklama