nasili

...končí své vyprávění žena, která se nedokázala odpoutat od svého tyranského manžela. Možná vám to připadá nelogické a absurdní, ale takový už je někdy život.


Křehká půvabná žena působila na první pohled plaše a uzavřeně, ani nevím, čím jsem si zasloužila její důvěru, že se mi svěřila se svým příběhem. Možná nějak podvědomě cítila, že máme něco společného. Měly jsme. Když mi vyprávěla o svém manželovi, měla jsem pocit, jako by mluvila o tom mém. Chorobná žárlivost, neustálé podezírání, izolace od přátel, bití. Jako přes kopírák.

Jednou to došlo tak daleko, že se opil, vyvolal hádku, zbil ji, vláčel za vlasy po zemi a nakonec ji začal škrtit. Kdybyste viděli její krček, nemohlo mu to dát velkou práci. Když už pomalu ztrácela vědomí, přišli domů synové a otce od mámy doslova odtrhli. Zavolali policii, a ta násilníka odvezla na záchytku. Druhý den jí volali, ať si ho přijde vyzvednout. Nikdo nebral v potaz její argumenty, že z něj má strach. „To nás nezajímá, jste jeho manželka a musíte si to s ním vyřešit sama,“ zněla jejich nekompromisní odpověď.

Byla na zhroucení, ale ta událost byla poslední kapkou, aby našla odvahu odejít. V domě, kde málem přišla o život, už nechtěla být, což je pochopitelné.

V té době jsme se poznaly. Našla si podnájem, pustila se do zařizování a naděje na nový život jí prý vrátila optimismus. Ale bohužel, to byl jen zdánlivý klid před bouří. Manžel se s jejím odchodem nehodlal smířit a začal ji pronásledovat. Nedal jí pokoj, čekal na ni po práci, neustále telefonoval, přemlouval, žadonil, sliboval, a když nebrala telefon, volal synům.

„Nenech se zviklat, vydrž, ono ho to přestane bavit,“ radila jsem jí, když jsme se loučily.

Nějaký čas jsme se neviděly. Až nedávno.

Vypadala sklesle, zlomeně. Jakoby bez jiskry. Ani jsem se jí nechtěla ptát, jak ta anabáze s manželem dopadla, z jejího výrazu mi bylo ledacos jasné, ale začala sama.

„Dani, já jsem ho vzala zpět. On by mě nenechal žít...“

 

Reklama