Vždy jsem měla ráda diáře. Každý začátek roku nabízel totiž začít znova a lépe. Když už ne žít, tak aspoň krasopisně psát a zaznamenávat, čím dobrým jsme světu prospěli… Nevím, jak u vás, ale u mě se to každoročně nějak zvrtlo. Už tak někdy koncem ledna jsem začala opět lajdačit. Nicméně moje láska k diářům, notýskům a záznamníkům všeho druhu zůstala. A stejně tak ke knihám. Možná právě také kvůli té vůni novosti, pocitu, než se začtete do první stránky.  
Další mou láskou jsou knihy. Jenže poslední dobou – přehlcena informacemi během dne – nemám šanci dočíst žádný román typu Vojna a mír. Oči jsou unavené a mysl přesycená. Asi proto jsem přišla na chuť povídkovým knihám a jim podobným počinům.
Rok vědomého životaRok vědomého života (Synergie), jenž teď bydlí na mém nočním stolku, mě proto okouzlil dvojnásob. Na každý den v roce v něm naleznete citát k jednomu tématu a cvičení, jak si danou dovednost osvojit. Ta necelá stránka je přesně rozsah, který mi před spaním vyhovuje. Navíc věřím, že ono semínko zaseté to podvědomí během spánku vyklíčí a rozroste se tím správným směrem. Je to vlastně tak snadné. A pokud nějaký den vynecháte? Nic se neděje. Život a osvícení znalci života mě naučili, že nejhorší, co si můžete udělat, jsou často výčitky: že jste něco nesplnili, nezrealizovali, nestihli  – zkrátka že jste ve vlastních očích neuspěli. A následně se za to peskovat.  
Je to jako s dietami. To, že si občas dopřejete kus dortu přece neznamená, že je zbytečné ve vašem snažení o zdravější životní styl a případně zhubnutí usilovat. To vám potvrdí každý soudný výživový poradce.
A stejně tak je to se životem. Neznamená to dál permanentně neplnit sliby, vykašlat se na své závazky či kamarády, když se to jednou nepodaří. Ale dělat vše nejlépe tak, jak umíme. A vylepšovat. Každý den postoupit o malý krůček – třeba s pomocí právě nějaké takové poučné knížky, v které si budete číst před spaním.

S knihou podobného ražení můžete hrát také na „náhodu“. To mě osobně baví asi ještě víc. Otevřu namátkou nějakou stránku a začtu se do tématu, které na mě vykoukne. Je to vlastně jako při vykládání karet, pokud tomu věříte.
Třeba na mě dnes před psaním tohoto článku, když jsem knihu otevřela, vykouklo „Ocenění obyčejných věcí“. A náhoda to jistě nebyla. To ráno totiž v naší čtvrti netekla voda. Maličkost, jež rozhodila život tisícům rodinám. Všichni zde považujeme za samozřejmost fakt, že pitná voda nám teče z kteréhokoliv kohoutku. Nemáme většinou doma ani tu jednu pitomou lahev pro strýčka NEHODU. A pak se divíme, pohoršujeme, voláme do vodáren.
Rozhlédněme se tedy kolem sebe a vyberme něco, co jsme viděli už mnohokrát, co už často ani nevnímáme. A aspoň v duchu tu možnost využívat to oceňme. Funguje to? 

Přečtěte si také:

Reklama