Mám jednu událost, která mnou otřásla. Nechci se jí však zaobírat nijak konkrétně. Šlo o okamžitou, nepředvídatelnou a nesignalizovanou ztrátu zaměstnání. Poprvé v životě jsem se ocitla bez místa, bez možnosti se k věcem vyjádřit, vytržena z prostředí kolotoče náročné, ale smysluplné práce a vržena do kolonek úřadu práce. Vyrvána od něčeho, co jsem celé vymyslela a připravila. Od něčeho, k čemu jsem sehnala kvalitní tým lidí. Připadala jsem si jako miminko, které má velký hlad a uprostřed sání se maminka odtrhne a jde si po svých. Jako vytržené z kolotoče se mi nejprve dlouho točila hlava a teprve později mi všechno bolestné docházelo. Moje kontakty, moje práce, moje nápady zůstaly firmě. Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Přišlo mi to tak nespravedlivé! Žádnou finanční rezervu jsem si nedělala, takže jsem se musela uskromnit.

 

Ukázalo se, že člověk vystačí podobným způsobem s deseti tisíci jako s dvaceti. Jeho život to nijak nemění. Neměla jsem ani na chvíli pocit, že nějak finančně strádám. Na mém standardu se zase až tolik nezměnilo. Pravda, můj životní standard je co do spotřebitelského konzumu poměrně nízký. Žiji bez televize, v bytečku 5×5 metrů.

 

Chtěla jsem využít tohoto úvodu jako záminky k tomu, abych tu velkým písmem napsala, jak mě čím dál víc příšerně vadí naše konzumní bytí. Plichtíme se odnikud nikam, většina našeho konání směřuje k uspokojení nás samotných, pouze naší osoby, rozhodně ne ku prospěchu ostatních, už vůbec ne těch, co přijdou po nás.

Sdělení mají stále menší informační hodnotu. Je jich záplava a člověk otupí. Všechno je ohrané.

Celý svět je propojen, a přitom je každý mnohem víc sám. Za lidský mozek fungují stroje, za lidské ruce také, a co máme dělat my?

Přeci se bavit! Bavme se s novými výrobky a produkty zábavy! Zkusme třeba, co se s námi stane, když nás někdo zavře s cizími lidmi do jednoho bytu! Soutěžme, kdo sní víc ovocných knedlíků!

Světe, toč se, toč se ještě rychleji! Hlavně se tu napást, dokud je z čeho! Co bude po nás, po tom nikomu nic není. Užijme si to, protože svět spěje k závěrečné katastrofě. Jen si toho v té rychlosti životních událostí nestíháme povšimnout.

Do práce, z práce. Vydělat peníze, nakoupit dle diktátu světa. Nacpat si břicha, naplnit je hromadou jídla. Velké lednice a přetékající mrazáky. Ještě větší akce a mohutnější slevy zboží, které nic nevydrží, aby se brzy dalo koupit nové, dražší, na oko kvalitnější, ale přitom zase o něco nespolehlivější. Hlavně neztratit krok v tomhle našlápnutém světě! Zůstat in!

 

Tak to mi vadí. Tento rok tak nějak víc.

 

 

Reklama