Od první třídy až do devítky se mnou v lavici seděla dívka, která bydlela ve stejném městě jako já. Petra. Dalo by se říct, že se z nás staly nejlepší kamarádky. Po čase jsem ale pochopila, že Petra patří mezi lidi, o kterých se říká: "kam vítr, tam plášť". Navíc neměla téměř nikdy na nic svůj vlastní názor, papouškovala jen ty moje.

Nikdy neposlouchala hudbu podle sebe, vždycky jen tu, kterou jsem si oblíbila já. Nikdy si nevybrala oblečení, které by jí padlo do oka, vždycky jen to, které viděla na mě. Stříhala se podobně jako já, líbili se jí stejní kluci jako mě.

Tak to šlo opravdu po celou naši docházku do základní školy. Přihlášky na školu střední si dala Petra pochopitelně podle mě. Ale tehdy jí to snad poprvé nevyšlo. Na školu, na kterou jsem se dostala já, ji nevzali a musela jít na tu, kterou měla napsanou na druhém místě.

Naše cesty se po dlouhé době rozešly. Petra dojížděla do města vzdáleného padesát kilometrů, kam navíc bylo špatné dopravní spojení a ona musela bydlet na internátu. Já jsem si našla na nové škole dobré kamarády, se kterými jsem se cítila dobře. Občas jsme podnikali společné akce i o víkendu.

Petra jezdila domů právě jen na víkend a očekávala, že veškerý čas budu trávit právě s ní. Podle její řeči byli noví spolužáci naprosto nudní a vůbec mezi ně nezapadla. Já jsem se jí ale snažila vysvětlit, že se na mě nemůže tolik upínat, že si musí hledat taky jiné kamarády.

Po škole jsem rozhodla odjet na celý rok jako au-pair do Německa. Petra chtěla jet se mnou, ale když zjistila, že by se jí nemuselo podařit dostat se do stejného města jako mně, rozmyslela se a zůstala doma.

Když jsem se vrátila domů, Petra už pracovala v jedné firmě jako sekretářka. Já jsem si našla místo překladatelky. Pořád jsme se stýkaly, ale ne tak často jako dříve. Našla jsem si přítele a asi půl roku poté ho měla i Petra.

Všechen svůj volný čas teď Petra trávila s Honzou, svým přítelem. Přestala poslouchat hudbu, kterou jsem poslouchala já a nadchla se pro tu, kterou poslouchal Honza. Přestala se oblékat jako já, protože Honzovi se to líbilo jinak. Ostříhala si vlasy, protože to chtěl Honza. Dala výpověď v práci, protože Honza jí sehnal jinou. Začala kouřit, protože Honza přece kouří taky.

Já jsem se vdala, Petra se vdávala půl roku po mně. V půjčovně si půjčila stejné šaty, které jsem měla já, jen vlasy si musela učesat jinak, protože je měla krátké.

Rok po svatbě jsem otěhotněla. Petra, která až do nedávna prohlašovala, že děti chce, až si užije života, otěhotněla dva měsíce po tom, co jsem své těhotenství oznámila já. Já jsem chtěla chlapečka, ona, světe div se, toužila po holčičce.

A jak už to bývá, narodila se mi holčička a Petře chlapeček. Zase jsme se začaly častěji stýkat, protože jsme si koupili byt ve stejném domě a měly jsme společnou řeč, miminka. A zase se začala opakovat stará známá situace. Moje názory na vše okolo miminek se stávaly i Petřinými názory. Začala jsem nosit berušku v šátku, Petra (která jej nedávno odsuzovala) si jej koupila taky, odmítla jsem chodítko, Petra to své (zbrusu nové) vyhodila na půdu, chtěla jsem kojit co nejdéle, Petra, která hned po narození chlapečka řekla, že bude kojit nejdéle do půl roku, kojila do dvou let.

Tak to bylo se vším. Koupili jsme si auto, Petra s Honzou si do čtrnácti dnů koupili téměř stejné. Stejnou značku, stejnou barvu. Jeli jsme na dovolenou, Petra s Honzou si stihli koupit tu samou.

Připadá vám to normální? Nežít svůj vlastní život, ale "opičit" se ve všem po druhých lidech?

 

 

 

                 
Reklama