Konec seriálu o křesťanství. Ještě, že přišel.
Vážně, padá na mě únava z neustálého hledání informací a balancování na ostří nože.

Na jedné straně nemohu popřít to, že jsem příslušník římskokatolické církve a věřící, ale také se na celou tu velkou instituci dívám občas kriticky a mám chuť ji někdy úplně zničit, byť vím, že to nejde.

Tak teď přemýšlím nad tím, jak to celé skončit se ctí. Na stole mám zvláštní směsici časopisů, nadrápaných poznámek a jednu útlou knížku. Jmenuje se Pohano-křesťanské meditace a napsal ji Jan Jandourek. V té době ještě katolický kněz.
Nebojte, nehodlám teď vytvořit portrét dokonalého a cnostného kněze. Tím ani autor není.

Z římskokatolické církve byl exkomunikován, lidově řečeno vyhozen.
Za co?
Snad pro příliš svobodomyslné názory, snad proto, že měl problémy s mocenským aparátem v církvi.
Nevím.

Z katolického kněze se stal sociolog a komentátor.
Oženil se, zplodil syna a je zřejmě spokojený.
Docela mě zajímalo, jak se s církví vyrovnal.

Čtu poslední stránky jeho meditací, získávám dojem, že přesně jeho názory jsou odpovědí na vaše nejrůznější reakce.

“Předně je církev víc než institucí. Je způsobem, nabídkou, cestou, konkrétní historickou událostí, možná i prokletím pro jednotlivce i celé národy. Jednu věc však není možno popřít: Je tady. I kdyby měl pravdu Voltaire (Náboženství vzniklo tehdy, když se setkal hlupák s podvodníkem, tedy zničte hanebnici.), přece jsme tu my, jako členové konkrétní církve. Pokud jsme byli jejími členy byť jen jeden jediný den a donesli nás ke křtu jako němé, hloupé, bezmocné a nevědoucí děti, přesto patří církev k našemu životu jako jedna jeho kapitola. Je to možná hrozné, chtěli bychom to jinak, je tomu však právě takto.”

Jistě, církev tu prostě je, ať už je jakákoli.
Jenže pouhá její přítomnost ji asi těžko přinese nové příznivce.
I tady Jandourkovy meditace nabízejí možné řešení či spíše odpověd na otázku, proč tu jsou náboženství.
“Svět prý bude patřit tomu, kdo mu dá největší naději. Beznadějný je však náš svět jenom zdánlivě. O naděje a spasitele všeho druhu tu nebyla nikdy nouze. Každou chvíli přijde někdo se skvělou myšlenkou, jak by se dal svět zachránit. Co na tom, že konce pak bývají mnohem horší než začátky. Zřejmě máme jako lidé v sobě příliš velkou touhu po ráji, záchraně, spáse, budoucnosti a kdoví po čem všem. Názvy to má různé, je to však vždy jedno a totéž. Necítíme se v tomto světě příliš dobře a hledáme, kde se zachytit něčeho pevného.”

Náboženství by mohlo být tím pevným a stabilním v křehkém světě.
Že má náboženství na lidi vysoké nároky?
Samozřejmě, náboženství, které by po člověku nic nechtělo, by bylo celkem k ničemu. Každý by si tak mohl dělat to, co chce.
Končím pro teď s přemýšlením.
Jen věnuji tichou vzpomínku bývalému faráři. Přežil v církvi a žije i mimo ni. Oboje zvládá. Vlastně to všechno je jen o tom, jak hodně spolu jako lidé dokážeme vyjít.
Žij a nech žít.     

      
Reklama