Tak tomu říkám téma! To je pro mě otázka pro celý život....

Od malička se s "matkou" potýkám. Jako malá jsem neměla moc pěkné dětství. Když mi bylo 6 tak se naši rozvedli. Než se rozvedli, tak tatínek pracoval Německu na stavbě a domů jezdil jen jednou dvakrát do měsíce. Pak se najednou rozvedli a mě se zhroutil svět. Tatínek byl mým vzorem pro muže mého života a najednou s námi nebyl a měl jinou ženu... mimochodem naši kamarádku z přízemí. Začali si mě půjčovat a kdykoli jsem něco jako dítě chtěla (přála jsem si kolo jako každé dítě a pod.), tak mi matka řekla, běž za tátou, on Ti ho koupí...

Dodnes si pamatuji jak na 1. máje přišel, že mě vezme do průvodu. Tento okamžik se mi vrací v podvědomí doteď (podotýkám, že je mi již 36 let a jsem sama maminkou)... Nejsilnější nebyl onen průvod, i když cítím, že jem byla po dlouhé době šťastná, ale návrat kdy jsem stála u okna a on odcházel s "tetou" a za mnou má matka a říkala on si jde s tou "kurvou", tak neřvi nebo za ním vypadni. Chodila jsem i na kineziologii s žárlivostí na partnera a tam jakési hypnoze onen zážitek zase vyplul napovrch. Je až strašidelné jak ovlivňují rodiče příští počínání svých potomků!

Odstěhovali jsme se do Chebu a pak do Plzně kde žili taktéž rozvedení dědeček a babička. Pamatuji si, jak jsem byla často doma sama, jak nám netekla teplá voda, nešel proud a vařili jsme (když jsme náhodou vařili) na podpalovači PEPO, jelikož ani plyn nešel. V době socialismu, kdy nebylo jako dnes moderní nepracovat, mou matku zavřeli pro příživnictví a jak jsem se později (po 22 letech dozvěděla, "seděla" ještě několikrát poté).

Byla to další krutá životní zkušenost pro malou hoku... Ještě než ji zavřeli, byly u nás neustále sociální pracovnice typu Zubatá (Kolja). Nic příjemného. Několikrát jsem také svou matku přistihla v obývacím pokoji v objetí mužů cizí národnosti a největší šok pro mne byl asi kubánec. Nechápala jsem, že když je tma on není vidět a co to měl s vlasy jsem taky nechápala (ten drn byl nepopsatelnej)... chichichi se tomu teď již směji...

Měla jsem ještě sestru (podotýkám, že samozřejmě od jiného muže a byla jedna z mnoha)... Jedna z mnoha proto, že má matka si brala za jakousi občanskou povinnost své děti odkládat přímo v nemocnici. Nevím kolik jich bylo celkem myslím, že tak 3. Ona to ospravedlnila slovy: "Ale to byli doktoři a nemohli mít děti, tak jsem udělala správnou věc..."

V době pobytu matky v "kriminále", jsme se setrou byly každá v jiném dětském domově. Ona coby tří letá a já osmiletá. Když se v televizi vysílá pořad o Dětských domovech, mám sto chutí zatelefonovat autorovi a povyprávět, jak to tam funguje doopravy. Možná se najdou vyjímky, ale onen !můj! dětský domov v televizi byl také a dokonce nějakou aférou sexuálního obtěžování. Za žalování (i když právem), jsme fasovali 3 dny v kobce o chlebu a vodě a rákoskou přes ruce, když si jdeš vyzvednout dopis od táty. A to že v něm bylo kapesné? Máš smůlu, je rozbalen a vybrakován.

Jak šel život s matkou dál? Mám dvě. Jednu tu, co mě porodila a druhou, co s ní táta odešel. Ani s jednou se nestýkám. Když se mi měla narodit dcera, měla jsem pocit, že se chci smířit se vším, co mě v životě potkalo. Sehnala jsem po 22 letech kontakt přes soud na matku. Tu genetickou... Viděly jsme se a ač jsem si myslela, že setkání proběhlo ač trošku podivně, ale bez konfliktu, přišly mi sms typu, jsi ledová panna táta Tě zkur..., apod. Nechápu ten zlom, jen psala, že jsem jako malá byla schopna skočit pro ni z okna. Ano, když mi řekla vezmi nějaké oblečení a jdi po baráku je prodat, ať máme na chleba, tak to byl pud sebezáchovy dost silný. Nechápu, proč mi celý život bylo to, že jsem schopná, chytrá (stipendium na stř.škole, premiant školy apod.) bylo vytýkáno a to tak silně, že když jsem po maturitě byla přijata na vysokou školu bez přijímaček, tak mi má "macecha" řekla, ať si nemyslím, že mě bude na vejšce živit (ale stipendium jsem do ruky nedostávala to si nechávali).

Nyní studuji tu samou vejšku (VŠCHT). Po 16-ti letech ale přece. Podnikala jsem 11 let, jsem slušný člověk, mám partnera, o kterého se mohu opřít a miluji ho! A vím, že i on mě. S rodiči jsem se neviděla 2 roky a 2 měsíce, a že nechtějí vidět ani své nádherné andělské vnouče, kterým naše Amálka opravdu je! Jejich chyba... až si to uvědomí, čas nevrátí...

Happy End? ANO a díky za něj!!!

studentka


Uf, tak teď jsem i já zamáčkla slzičku. Docela vážně. Děkujeme za nesmírně dramatický příběh! Také jsem z rozvedené rodiny a i když se naši rozváděli dost pozdě, to už mi bylo jednadvacet, nesla jsem to těžce. Už od mých dvanácti let se totiž hádali a já jim často sloužila jako tlumočník. Řekni tátovi, že, řekni mámě, že... - posílali si mě klidně i přes jednu místnost. A do toho jsem jako nejstarší měla na starosti bráchu a sestřičku. Když to sleduji zpětně, myslím, že by bylo lepší, kdyby se rodiče rozvedli mnohem dřív. Ale když se to stalo, vnímala jsem to chtě nechtě jako svoje selhání - měla jsem pocit, že jsem nedokázala udržet rodinu pohromadě...

Naštěstí jinak byli oba rodiče vždycky perfektní. Teď už je to za mnou a s oběma, i s jejich novými partnery, vycházím skvěle, ale znovu bych to zažít nechtěla...

Máte také zkušenosti s rozvodem? Poznamenal nějak Váš vztah k rodičům? Jste rozvedená, nebo svobodná matka? Jak to nesou Vaše děti? Vyprávějte!

redakce@zena-in.cz

Reklama