Kam až může vést lidská netolerantnost, se dočtete v tomto dojemném příspěvku, který nám poslala čtenářka s nickem Winnie the Pooh, za který moc děkujeme.

Před pár lety jsem zdědila  malý rekreační domeček se zahrádkou v atraktivní lokalitě na kraji města. Místo naprosto úžasné, přímo nad rybníkem s krásným koupáním, do lesa dvě minuty, na zastávku MHD tři. Navíc mám k tomuhle místu silný citový vztah, v dětství jsem tu trávila s babičkou vždycky skoro celé prázdniny.

S manželem jsme se rozhodli, že domeček rozšíříme a zařídíme ke stálému bydlení. Musím poznamenat, že pozemek je sice plochou dost velký, ale velmi úzký a vtěsnat na něj domek přiměřených rozměrů, který by na první pohled nepřipomínal železniční vagón bylo už ve fázi projektu víc než náročné.

Začal kolotoč běhání po úřadech. Vzhledem k nešikovně úzkému pozemku jsme přes veškerou snahu nedokázali dodržet patřičné odstupové vzdálenosti od sousedních domů, které stanovuje zákon, a bylo třeba požádat sousedy o souhlas s udělením výjimky.

Máme tři sousedy – z obou stran a zezadu. S jedním sousedem jsme se dohodli hned, znám se s ním od dětství a neměl žádné námitky. „Zadní“ soused sice nějaké připomínky měl, ale domluvili jsme se k oboustranné spokojenosti. Se třetím sousedem se nemůžeme dohodnout už třetí rok! Vadí mu naprosto všechno. On k nám má sice okna, ale my je k němu mít nemůžeme, prý by mu „pocitově vadilo“, že k němu směřují okna z naší ložnice.

Žádal tedy, abychom si okna, pokud na nich trváme, zřídili až těsně pod stropem. Budiž, nechali jsme v tom smyslu změnit projekt i s vidinou, že si budeme v ložnici připadat jako v garáži. Dále si jako podmínku kladl, abychom mu na naše náklady nechali nově zbudovat a hlavně zvýšit alespoň čtyři pole jeho plotu, abychom mu tam nekoukali, když bude grilovat nebo relaxovat u bazénu. Upozorňuji, že nejde o společný plot, tam bych to pochopila, ale naše pozemky jsou odděleny 3 metrovou cestou! Na tohle jsme tedy nepřistoupili.

Nebudu se tady dlouze rozepisovat, soused nám zkrátka od začátku házel klacky pod nohy a odvolával se na všechny strany a zcela nepokrytě usiloval o to, abychom nakonec nestavěli vůbec. Ve svých neustálých připomínkách a stížnostech se oháněl tím, že bychom mu koukali na pozemek, že bychom mu znehodnotili jeho bydlení a narušili jeho soukromí. Já jsem si jistá, že bychom mu žádnou újmu nezpůsobili, nechceme nikomu překážet a vadit. Vždycky jsme stáli o korektní sousedské vztahy a asi nemá smysl zdůrazňovat, že bychom po tom všem stejně nestáli o to, abychom ho vůbec viděli, natož ho sledovali. Naopak, vůbec by nás nemrzelo, kdybychom ho neviděli už nikdy!

Mrzí nás přístup stavebního úřadu. Neustále nás udržovali v naději, že to dobře dopadne, že soused se svými připomínkami nemá šanci. Vždy jsme splnili veškeré požadavky na úpravy projektu, které si úředníci stanovili. Po dvou letech tahanic konečně stavební úřad nařídil šetření na místě a nevím, co se stalo, ale od té doby se přístup úředníků změnil. Teď nám už poněkolikáté jednání o výjimce pozastavili a požadují další úpravy, tentokrát v záležitostech, které jim byly známy od začátku, a doteď jim nevadily.

A nám už došla trpělivost, skoro po třech letech bychom byli zase úplně na začátku. Máme pocit nesmírného zmaru. Stálo nás to už nemálo peněz, času, úsilí a nervů s naprosto nulovým výsledkem. Nakonec jsme si vzali hypotéku a koupili pěkný domek krátce po celkové rekonstrukci  na vesnici, 15 km od našeho města. Já jsem k tomuto kroku přistoupila s velmi těžkým srdcem a slzami v očích. Zhroutil se mi můj sen o krásném bydlení na „půdě předků“, odkud je jen krok do přírody, na místě, které znám od malička a které teď budeme muset prodat.

Brzy se budeme stěhovat. Rybník nám bude suplovat bazén, k lesu budeme muset dojet autem, o MHD si tu můžeme nechat leda tak zdát. Na druhé straně pevně věřím, že tu budeme šťastní – pozemek je krásný a hlavně dost velký na to, abychom nikdy nikomu nepřekáželi, a sousedé se zdají být velmi milí. A tak už se těším na zařizování a nakonec jsem ráda, že nebudu muset do smrti koukat přes plot na člověka, který nám zmařil životní plány.

Winnie the Pooh

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Tak to je mi moc líto. Ale takový soused by vám otrávil celý život.

Co si o tom myslíte, milé ženy-in? Jak byste se zachovaly vy? Ustoupily byste, nebo bojovaly? Máte také nějaký zajímavý příběh? Chcete se svěřit? Tak nám napište na dnešní téma.

redakce@zena-in.cz

Soutěž: GRANNE

 

Reklama