J.D.Dvorský

Seznamte se s Parsifalem Imanuelem, mesiášem. Seznamte se s Janem Dietrichem Dvorským, spisovatelem a písničkářem, zetěm zesnulé herečky Mileny Dvorské. Já sám jsem se s ním seznámil pomocí sociální sítě Facebook (kde je přihlášen jako Parsifal Dvorský) a vedl s ním zajímavý rozhovor.

Chcete vědět, jak se dívá na události kolem sekty Imanuelitů, jaká byla podle něj Milena Dvorská babička a matka? Zajímá vás J. D. Dvorský jako osoba? Takto odpověděl mé otázky...


Odloučení a útěk z vlastní země, to musí být hodně těžké...
Odloučení od Čechů mi nevadilo. Nespravedlivě mě stíhali... bál jsem se o sebe a svou rodinu... útěk byl vlastně radost. Nejsem sentimentální, po vlasti se mi stýskalo jen tu a tam. Nejvíce po loukách, lesních jahodách a smrčinami porostlých kopcích. To totiž v Holandsku, kde jsme hlavně byli, snad ani neexistuje. Ale nestěžuju si, život na Západě byl pěkný, mnohému nás naučil, v mnohém nám otevřel oči. Jasně už víme, že Čechy nejsou žádný pupek světa, jak si kdejaký Čech rád myslí. A že Češi zdaleka nepatří mezi nejhodnější a nejkulturnější lidi na světě...

Jste Pražák, na jaké místo v Praze nejraději vzpomínáte?
S Prahou jsem byl srostlý. Je to město mnoha tváří, myslím, že jsem za ta léta poznal spoustu z nich. Bavila mě jak reprezentativní místa, tak i obyčejná či dokonce zdevastovaná místa, jako třeba Košíře a tak. Záleží na vašem niterném rozpoložení a na tom, koho máte v té které části města rád či naopak. Člověk si může zamilovat slum a nesnášet palác (nebo spíš naopak). Nevím, jak u vás, ale u mě se vždy všecko motá kolem člověka, kolem lidí. Jako u fotek: Moc si nepotrpím na fotky přírody a podobně, na nichž chybí konkrétní osoba.
Ještě bych rád čtenáře tohoto rozhovoru upozornil, že mám rád humor a nadsázku... a že skoro za každou větou bych klidně vysadil smajlíka! :-)

Bylo těžké usadit se v docela cizí zemi plné cizích lidí? Co bylo nejtěžší?
Na cizině je hloupé to, že je plná cizinců a přišedšímu člověku je všechno víceméně cizí. Ale Vlámové jsou (až na výjimky, které jsme taky žel poznali) srdeční a ochotní lidé, kteří svým bližním rádi pomůžou... anebo jim aspoň neházejí klacky pod nohy. Nejtěžší bylo zorientovat se ve vlámštině.

Kde se cítíte doma?
Odpovím romanticky, ale pravdivě: Doma se cítím tam, kde je moje rodina. A realistický dodatek: Musí to mít střechu, trochu soukromí a v zimě možnost zatopit. Jsem zimomřivý.

Vy máte 8 dětí. Jak se s tak početnou rodinou ve své nové zemi uživíte?
Ať žiju, kde žiju (nyní už bydlíme v sedmé zemi), živím se tím samým: svou literaturou a hudbou. Někdy je to tak tak... fámy o mém velkém (nota bene nakradeném) bohatství jsou škodolibé výmysly. Ale jde to. Nakonec vždycky nějak jo.

Dvorští

Vždycky jste chtěl mít tolik dětí?
O počtu dětí jsem v úplném mládí neuvažoval. Potom jsem začal žít se svou ženou, která odjakživa toužila po devíti dětech, a přijal jsem to bez přemýšlení za samozřejmost. My si myslíme, že je-li mezi dvěma partnery opravdová láska, chtějí mít spolu děti - dokud a pokud to jde. Samozřejmě ne tlačit na pilu, aby to ženu fyzicky nezničilo a muže nezruinovalo... ale prostě - mít děti. Navíc my máme děti krásné a inteligentní, tak proč jich nepřivést na svět co nejvíc?!?
Názor na antikoncepci? Kromě těch hormonálních jasně! Fuj, vůbec neuznávám tolstojovské teorie, že styk musí být jen za účelem plození. To je naprosto nepřirozené, zcestné, škodlivé a komické. A smutné!

Tak když jsme zabrousili k tomu sexu a lásce mezi mužem a ženou, co si myslíte o nevěře - toleroval byste ji?
V opravdové lásce je nevěra bezpředmětná. Je to protimluv. A když není láska? Pak je všecko celkem fuk...
Čím déle jsem se svou ženou, tím více mě baví! V mládí, když jsem byl všelijaký, jsem ani netušil, že to tak může být... existovat... fungovat. Dokonce je člověku představa fyzického kontaktu s jinou, novou osobou nepříjemná, až odporná.

Dobře, ale já se ptám na toleranci k nevěře...
Kdybych nevěru své ženy nějak zavinil já, pak bych zaplakal, zazuřil si, ale musel bych jí to odpustit - pokud bych s ní hodlal žít dál. Jistě však nějaké jizvy zůstanou... a snadno se kdykoli otevřou... Ale naštěstí se svou ženou vůbec nemusíme tyhle věci řešit. Je to obrovská úleva. Můžete se plněji soustředit na život...
Většina lidí vlastně až do stáří řeší nějaké postupertální pudovo-citové brejkdensy... to jim fakt nezávidím. Ale každý to má sám ve svých rukou! Nejdůležitější pro lásku, dlouhodobý vztah je nebýt slaboch a ješita. Pak je to všecko super!

Lucie Dvorská

Chápu to tak, že váš vztah s manželkou je asi moc krásný, jaký ale máte vztah k ženám obecně? Jste zastánce rovnoprávnosti, nebo jste muž ze „staré“ školy?
Páni, to je složitá otázka! Obecně mám k ženám vztah odjakživa kladný. Ovšem je spousta žen, které svého určitého vůdcovského daru umí pěkně zneužívat, zejména ke strhávání k naprosté materiálnosti, hysterické pocitovosti a tak dále... a to je potom zlé. Takovým ženám je lepší se vyhýbat.
Rovnoprávnost... Myslíte před Bohem, před zákonem, anebo před snahou pomužštěných ženštin?
Starou školu máte na mysli komunistickou, protektorátní, prvorepublikovou, rakousko-uherskou, či jakou? Obecně si moc na školy nepotrpím... baví mě posuzovat člověka kus od kusu - bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost, příslušnost a vůbec. Myslím, že v dnešním Babylonu, kdy pacifista může být agresivnější než voják, kdy zločinec může být hodnější než učitel, je to nejlepší!

Starou školou jsem myslel role: Muž-živitel, žena-pečovatelka...
Jé, to máte říct hned! Jsem příznivec té úplně nejstarší školy - matriarchální. Žena je osa, kolem které se všecko točí. Muž se snaží, aby to co nejméně drhlo a skřípalo. Kdo živí a kdo pečuje, to záleží na okolnostech a individualitách...

Pojďme na jiné téma - čím jste chtěl být jako kluk?
Odjakživa spisovatel! Můj děda psal, táta psal (Ladislav Dvorský, za komoušů zakázaný spisovatel pro děti). Nic lepšího jsem neznal!
Asi v pětatřiceti, v Holandsku jsem poznal Ducháčka a jeho Garáž. Zatoužil jsem stát se i muzikantem. Od dětství jsem hrál na cello, od puberty na kytaru, miloval jsem Hutku a později Schmitzera, tož stal jsem se písničkářem. A jelikož mám rád rock, stal jsem se jakými soft-rockovým písničkářem.

Kdo vás nejvíc hudebně ovlivňuje a jak moc tvrdá muzika je ještě pro vás?
Jsem rocker i měkkouš. Znáte to: člověk v sobě cítí všecky barvy duševní palety. Takže rozhodnout se pro jeden směr je nemožné. Jsem prostě „já". Taky proto se jmenuje moje hudební uskupení „Ich".
A tvrdost? Tu posuzuju ne podle hlučnosti a ráznosti, ale podle účinků. Takže někdy je pro mě daleko tvrdší Cat Stevens nežli Type´o ´negative... ale to je samozřejmě individuální. A upřímně řečeno - už nyní neposlouchám skoro nic. Po dělání vlastní hudby si člověk ze všeho nejradši odpočine tichem. Tu a tam si pustím Iana Gillana.

Klasická otázka a zároveň klasická podpásovka: Kdybyste měl jmenovat jednu nejoblíbenější knihu, která by to byla?
Z vážných knih nejvíce miluju Abd-ru-shinovo dílo Ve světle Pravdy. Z beletrie miluju Haška, Célina, Viona, Ionesca, Hellera, povídky Woodyho Allena, Marka Twaina. Z toho je asi jasné, že mám rád humor. Humor je děsně těžká disciplína a vyžaduje lidi vážné, soustředěné, logické, sebekritické, nesmírně mravné a jaksi shůry osvícené. Proto je opravdového, trvalého humoru tak málo. To, co většina lidí produkuje jako „humor“, je ve skutečnosti sled nestoprocentních srandiček a zmizí to v propadlišti zapomnění.
Nyní čtu doktora Ivana Vyskočila a jsem hodně spokojený.
Jinak čtu málo, po psaní vlastní literatury si člověk ze všeho nejradši odpočine něčím úplně odlišným. Třeba bylinkařením. Tu a tam si taky pročítám svoje knihy a koukám, co ještě v reedicích vylepším.

J.D.Dvorský

Říkáte, že jste muzikantem a spisovatelem, ale veřejnosti jste ponejvíce znám jako vůdce Imanuelitů. Nabízí se mnoho otázek... Jak celou kauzu vnímáte? A jak člověk v sobě objeví Mesiáše?
To všechno kolem Imanuelitů je veliká bžunda. Nikdy nic takového neexistovalo a neexistuje! To si vymyslel známý „sektobijce“ doktor Zdeněk Vojtíšek, dal to na internet a do svých odborných publikací... a ono se to chytlo a rozlezlo na veřejnost.
Nikoho nevedu, žádné lidi kolem sebe nemám.

Rozpoznáváte kvalitu lidí skutečně podle barvy aury? Jakou barvu má vaše aura?
Ty všechny žvásty kolem aury, ukradených majetků, nabádání k sebevraždám a podobně jsou buď úplné výmysly, anebo naprosté překrouceniny reality.
Někteří lidi, kteří se chtěli stát mými nejbližšími přáteli (a nestali), se rozhodli, že se mi pomstí. Spojili se s doktorem Vojtíškem, také s Milenou Dvorskou a podobně, a navykládali jim naprosto příšerné věci. My jsme se nebránili, protože jsme museli být inkognito v cizině. A v té cizině jsme byli ne proto, že bychom někoho okradli a tak, ale protože jsme chtěli učit své děti doma, což se tehdy ještě, v té postbolševické době, vůbec nesmělo! Za to, že své děti sami vzděláváme (a myslím, že dobře a všestranně; však taky všecky mé starší děti nyní - v angličtině! - studují na střední škole a nejstarší dcera se v USA připravuje na universitu) nám přišili paragraf Mravní ohrožování dětí a mládeže! Za to je až několik let kriminálu, plus spousta dalších hrozných perzekucí kolem! Proto jsme byli pryč!
My nejsme vůbec proti vzdělání, naopak, my jsme jen proti současnému systému vzdělávání MALÝCH dětí! To jen abychom si správně rozuměli!

Takže je to všecko, podle vás, blamáž?
Všecko, co se o mně píše a říká ve všech sdělovacích prostředcích, jsou nesmysly. Ale lidi je chtěli slyšet, takže... No, hrůza. Totální morální vražda mé osoby a mé rodiny!!! Totální, na všech frontách! Už navždy jsem pošpiněný nejhnusnějším bahnem.

Obáváte se Policie a co si myslíte o výroku, že jsou Imanuelité jednou z nejnebezpečnějších sekt v Česku?
Policie se neobávám, nemám proč. Po zásahu advokátky Kláry Slámové jsme právně zcela očištění.
Obávám se pouze lidí ovlivněných sdělovacími prostředky. Je to komické: mně se předhazuje, že lidem vymývám mozky (ačkoli nevím, co to znamená a jak se to dělá :-)), ale někdy se mi zdá, že je tomu právě naopak.
Ale to je známá věc: Co komu vyčítáme, to obvykle sami děláme!
Byla poptávka po českém Koreshovi, Óm šinrikjovi, nejlépe říznutém Mansonem, Bin Ládinem a dalšími... tož jsem se hodil. Tím, že jsem se nebránil, mohli ze mě udělat inteligentního, ale manipulativního psychopata, který za pomocí osobního šarmu, psychonátlaku a trochy hypnózy dostane z labilnějších jedinců, co se mu zamane. :-)
Mám doma stovky článků, zcela otevřeně píšících o mně jako o pedofilovi, sexuálním maniakovi, možná vrahovi, výrobci domácích bomb, rozesílateli dopisových bomb, zlodějovi, násilníkovi, obchodníkovi s drogami... Kdyby to nebylo pro mě tragické, bylo by to absolutně srandovní!

Cítíte se jako oběť?
Nedělá mi to moc dobře na nervovou soustavu, psát o těchto věcech. Je to pro mě stále ještě příliš živé a bolestné... Fakt jsme s mojí ženou skoro 20 let hodně psychicky trpěli...
Oběť? Sám poznáte, že vykládat někomu skutečnou pravdu o mně je bezvýchodné. Nikdo ji nechce slyšet. Všichni mě mají zafixovaného jako lumpa, jenž ublížil mnoha lidem včetně Mileny Dvorské.... a vůbec nikdo nepřipustí, že by tomu mohlo být právě naopak.
Nesnáším sekty, nesnáším jakýkoli fanatismus, nesnáším jakékoli manipulování člověka člověkem. Hnusí se mi představa, že bych měl někým manipulovat a zneužívat ho k jakýmkoli účelům. Ctím Boha a vím, že COKOLI špatného se člověku dříve nebo později mnohonásobně vrátí!

Dobře, když tvrdíte, že celá sekta a její aktivita je smyšlenka, proč si říkáte Parsifal?
Já si říkám Parsifal, protože jsem Parsifal Imanuel. Blamáž je v tom, co je mi přisuzováno nekalého.
Co to znamená, to mé jméno... co to všecko obnáší... na to nechť si každý, kdo má o to opravdu zájem, přijde sám.

Pokud je celá věc o sektě Imanuelitů jen vykonstruovaná, jak byste třeba vysvětlil, tuto výpověď pana Petra Konečného: „Naše rodina prodala dům a přes milion a půl korun jsme dali panu Dvorskému. Zcela jsme mu propadli. Věřili jsme, že i za naše peníze bude vybudována Tisíciletá říše, že i my jednou budeme těmi 'vyvolenými', které tam mesiáš odvede s sebou.“ A pokračuje: „Doporučil nám, abychom odložili těla, jedině tak máme šanci zachránit si své duše. Stejně jako ostatní odpadlíci jsem se psychicky zdeptán toulal po lesích a toužil jsem spáchat sebevraždu. Možná mě zachránil jen fakt, že v sektě zůstal můj syn i dcera... Musel jsem se vzpamatovat, abych jim uměl pomoci, až budou také vyhozeni.“
K výrokům pana Konečného se vyjadřuju už léta a už mě to vůbec nebaví... Kdybyste toho pána sám poznal osobně, pochopil byste, jaký je. Všecko, co píše, jsou buď úplné výmysly, anebo zcela překroucená realita - samozřejmě vždy v můj maximální neprospěch. Chtěl být můj nejbližší kamarád, nestal se jím, tak se mi mstí.
S penězi to bylo všecko úplně jinak... I ty částky jsou úžasně přemrštěné. Ale to lidi milují: napřed se psalo, že jsme dostali pár set tisíc, poté milion... pak pět milionů... a nakonec se to ustálilo na povídačce o mnoha milionech! Jó, kéž by! :-)
O odložení těl, nebo o čemkoli jiném v tomto smyslu jsem v životě neřekl ani ň.
Drastické diety, potraty, drogy a další a další... blablabla...

Jak konkrétně postoupila kauza po zásahu právničky Slámové? Policie už vás tedy nestíhá, Interpol nehledá?
Po zásahu doktorky Slámové už nejsme stíhaní. Policie po nás patnáct let tvrdě šla. A nemyslete si, že by nás nechala být, kdyby bylo něco v nepořádku! Policie zas tak hloupá a zkorumpovaná není! Dopadnout Parsifala by byla bývala velmi prestižní záležitost! :-)

A nakonec se ještě zeptám na Milenu Dvorskou - takhle to trochu vypadá, že jste byli odtrženi spíš systémem, jak to tak popisujete. Že byla Milena Dvorská ovlivněna smyšlenkami a bláboly. Jak to tedy bylo? Skutečně jste se před ní skrývali záměrně?
Milena nebyla hodná žena, matka ani babička. Moje žena Lucie se s ní odmítala stýkat ještě dávno předtím, než začala žít se mnou, i než začala žít „jinak“. Ze své pozice se Milena neustále starala, aby se proti nám něco dělo: aby vznikaly televizní reportáže, aby se psaly články i knihy, aby nás nesnášeli na Hradě... Jejím cílem bylo nás zničit a sebe - přiznejme si to - zviditelnit v době, kdy už se o ní skoro nemluvilo... Normálně jsme se jí báli a vyhýbali se jí. Nedala si však pokoj, pořád ji to pudilo nám ubližovat. Její občasné „laskavé“ či „smířlivé“ projevy byly jen účelové herecké etudy před žurnalisty. Ale nebudu o ní více mluvit, to zcela stačí. Stejně všichni vždycky věřili víc jí, populární herečce, než nám, „sekťáckým pošukům“...

Ukázka hudební tvorby Jana Dietricha Dvorského. Klip vyrobila jeho dcera Medea.

Fotografie: www.imanuel.eu


Protože chceme být nestranní, rozhodli jsme se, že dáme na našich stránkách prostor také doktoru Zdeňku Vojtíškovi, aby se k celé věci vyjádřil. Tento článek pro vás chystáme.

Reklama