Přečtěte si příběh muže, který byl účasten „mluvicích orgií“ několika žen. A zamyslete se nad tím. Ať naši mužskou část populace méně stresujete.

talk

Slova klasika: „Člověk si nepotřebuje popovídat, člověk se potřebuje vykecat!“ Tak přesně tahle hláška z Cimrmana mne napadla nedávno, když jsem seděl v restauraci na obědě a u vedlejšího stolu seděly čtyři dámy středního věku a jejich hovor jsem nemohl neslyšet.

Jsa zvyklý, že když jeden člověk mluví, tak ostatní naslouchají, jsem byl fascinován, až paralyzován skutečností, že všechny ženy u toho stolu mluvily naráz.

 

Paní čelem ke mně sedící u okna vyprávěla o tom, že její dcera se chystá na studijní pobyt v Americe, a přitom pokyvovala, jakože rozumí své kolegyni sedící naproti ní, která mluvila o tom, že ta kadeřnice jí ty vlasy neudělala tak, jak si představovala. Ta se přitom dívala šikmo naproti sobě na nejmladší z nich, která popisovala, jak potkala nového chlapa a neví, jestli to s ní myslí vážně.

Poslední z nich vypadla, že všechny najednou poslouchá. Já to nedokázal, přepínal jsem mezi jednotlivými hlasy, a ta mlčící mi byla nejsympatičtější do té chvíle, než také spustila. Ta měla problém s reklamací bot.

Pozoroval jsem je a nechápal. Všechny vypadaly spokojeně. Každá si povídala o tom svém, a přitom se snažila dávat najevo zájem o to, co říkají zbylé tři.

Sem tam některá z nich s upřeným pohledem na svou kamarádku řekla „hmmm“ nebo „teda“, popřípadě „tak to jo“ a dál si pokračovala ve svém vyprávění.

Odcházely, platily přede mnou a vypadaly, že si zase někdy brzy přijdou popovídat.

Tenhle zážitek mne vedl k zamyšlení. Moje žena totiž při komunikaci dělá něco podobného. Často si stěžuje, že si s ní o problémech nepovídám. Na mou argumentaci, že problémy chci řešit, a ne si o nich povídat, reaguje mírně podrážděně. Ale když už mám pocit, že se s ní o nějaký ten problém podělím, často mne zarazí její reakce.

Během chvíle naslouchání mému problému začne mluvit o něčem úplně jiném. Třeba zrovna včera. Zeptala se: „Tak jak sis, miláčku, zaplaval?“ A já, který se dal na kurz plavání, abych se mohl zúčastnit nějakého triatlonového závodu, se po druhé lekci těšil, jak jí budu vyprávět o tom, že jsem největší nemehlo, že trenér mne málem utopil a že nevím, zda těch třicet hodin tréninku přežiju… Po druhé větě, kdy jsem jí odpovídal na otázku a byl před první pointou, mi skočila doprostřed věty a pronesla: „Jak jsem byla u toho zubaře, tak mi asi trefil injekcí nerv ve tváři, podívej, jak to mám opuchlé.“

Tentokrát se nedostavil pocit zmaru, že mne moje žena neposlouchá, měl jsem pocit déjà vu. Byl jsem opět v kavárně a slyšel ty čtyři ženské, které přes sebe mluvily a tvářily se spokojeně.

Pochopil jsem, že to asi nemyslí zle, že je na podobnou komunikaci mezi svými kolegyněmi zvyklá. Pochopil, ale nesmířil se s tím.

Milé ženy, matky – pochopte, my muži, manželé i synové tento způsob komunikace (samozřejmě až na výjimky) nezvládáme! Když chceme něco říct, tak očekáváme, že nás vyslechnete. A prosím, neskákejte nám do řeči. Počkejte, až domluvíme, dejte vědět, že jste porozuměly, a pak začněte mluvit vy. Náš mozek není schopen zároveň vyprávět i poslouchat!

Reklama